Kolekce děl Františka Kupky (1871–1957), jednoho z nejdůležitějších představitelů světového umění 20. století, tvoří jeden ze základních pilířů sbírky Jana a Medy Mládkových. Kolekce, která má dnes již takřka nevyčíslitelnou cenu, obsahuje 215 olejomaleb, studií a kreseb a patří k nejucelenějším v soukromých sbírkách ve světě. Díky daru Medy Mládkové je v majetku hlavního města Prahy a v dlouhodobé správě Musea Kampa.

Kolekce dobře mapuje Kupkovu cestu k nefigurativnímu umění, a to – na rozdíl od Kandinského nebo Maleviče – právě přes zobrazení figury. Začíná několika obrazy a kresbami ještě secesního charakteru, následuje ilustracemi pro francouzské satirické časopisy z prvních let 20. století a pak figurálními pracemi z let 1906–1912. Mezi ně patří například studie-akvarel ke Koupající se (1906) nebo několik prací s tématem Gigolettes (1908–1909 – obraz, kresby). Ve sbírce je také jeden ze dvou vůbec poprvé veřejně vystavených abstraktních obrazů – Amorfa – Teplá chromatika. Byl představen – spolu s druhým Kupkovým obrazem Amorfa – Dvoubarevná fuga(dnes NG v Praze) – v kubistické místnosti na Podzimním salonu roku 1912 v Paříži. Velmi důležité jsou pro Kupkův další umělecký vývoj časné čistě abstraktní studie k Newtonovým kruhům (1911–1912) a obrazu Okolo bodu (1911–1930). Význačné jsou přípravné kresby k Amorfě – Dvoubarevné fuze (1911–1912) nebo série studií ke Kosmickému jaru – stvoření(1911–1920), k Příběhu o pestících a tyčinkách (1911–1919), ke Čtyřem příběhům bílé a černé. K nejkrásnějším a také nejrozměrnějším obrazům sbírky patřila Lokalizace grafických motivů II (1912–1913), kterou však Mládkovi věnovali Národní galerii ve Washingtonu, kde je umístěna ve stálé expozici. K nejpůsobivějším Kupkovým obrazům patří Katedrála (1912–1913). Meda Mládková se s Kupkou poprvé osobně setkala za svých studií dějin umění v Paříži v roce 1955 a od té doby se stala jeho vášnivou sběratelkou. Dnes se bez zapůjčení studií a obrazů z její sbírky nemůže obejít žádná velká malířova retrospektiva.

Kolekce děl Otto Gutfreunda (1889–1927) obsahuje 17 umělcových plastik. Jeho osobnost Jana a Medu Mládkovy dlouhou dobu přitahovala. Jak uvádí historik umění Jiří Šetlík, Mládkovi se po důkladném studiu literatury přednostně zaměřili na umělcovu kubistickou tvorbu z let 1911–1914, která jim v kontextu světového umění připadala naprosto výjimečná a kterou doplňovali jednotlivými sochami z let 1923–1927, z období civilistních soch, kterými se Gutfreund zapojil do budování nového vizuálního stylu první republiky. Mládkovi využívali svého kontaktu s Jiřím Kotalíkem, ředitelem Národní galerie v Praze (1967–1990). Nákup jim zprostředkovalo Artcentrum, tehdy jediná legální společnost vyvážející umění z Československa. Manželé Mládkovi tedy zakoupili zmíněnou kolekci (některé exponáty dokonce ve více odlitcích) a postupně se jim dařilo vřadit Gutfreunda do některých významných sochařských výstav a instalací v USA. V jejich sbírce vznikl ucelený soubor plastik (bohužel se nemohl rozšířit ještě víc, protože od roku 1984 Mládkovi opět nesměli do Československa), který se již mnohokrát představil veřejnosti.

Tvorba básníka a výtvarníka Jiřího Koláře (1914–2002), jednoho z nejznámějších umělců 20. století, který práci s textem, papírem a písmem přetvořil na svébytný umělecký obor, je ve sbírce Jana a Medy Mládkových mimořádně kvalitně zastoupena. Kolekce obsahuje přes 240 děl z různých období. Vzácné jsou rané konfrontáže a raportáže ze čtyřicátých a padesátých let. V nich se rodily principy, z nichž vyrůstal umělcův způsob myšlení přesahující z verbálního do vizuálního vyjádření. Na konci padesátých a v první polovině šedesátých let objevil Kolář základní metody, které se staly východiskem k celé další tvorbě. Kolekce obsahuje rané roláže, tvořené rozřezáním reprodukcí na proužky a propojením rozdílných motivů. Její součástí je výrazná řada muchláží, vznikajících zmačkáním reprodukcí a jejich nalepením na plochu papíru. Ve sbírce jsou i rané proláže, v nichž se jeden motiv prostupuje s dalším podlepením do vyříznutého nebo vystřiženého otvoru. Zajímavé jsou stratifie, v nichž autor prořezával vrstvy slepených barevných papírů. Jednou z nejvýznamnějších metod se stala chiasmáž, v níž pokrýval plochu útržky různých druhů písma a textů, not či hvězdných map. Půvabné jsou rozepínací koláže a řady klasicky utvářených koláží. Unikátní soubor tvoří tzv. transparenty, kterých je v kolekci několik. Ve sbírce je také řada objektů, jejichž povrch je pokryt kolážováním. Umělec techniky často různým způsobem kombinoval. Meda Mládková Kolářovu tvorbu systematicky sledovala. Soustředila se zejména na padesátá, šedesátá a sedmdesátá léta. Jde o jednu z nejzajímavějších a nejucelenějších kolekcí ve světě. Sbírka byla několikrát vystavena. Roku 1994 se poprvé představila pražské veřejnosti v Českém muzeu výtvarných umění a byl k ní vydán katalog, v němž jsou všechna díla reprodukována. Mnohokrát cestovala také do zahraničí a zájem o ni stále roste. Pandán této kolekci tvoří i sbírka Jiřího a Běly Kolářových, která je také v Museu Kampa deponována.

Sbírka obsahuje české, slovenské, polské, maďarské a jugoslávské umění především šedesátých a sedmdesátých let. Některé kolekce jsou rozšířeny také o mladší autory. Nejrozsáhlejší je kolekce českého a slovenského umění, která obsahuje soubory obrazů, soch, objektů, kreseb a grafických listů od význačných představitelů generace nastupující koncem padesátých a počátkem šedesátých let. Meda Mládková začala jezdit do Čech a na Slovensko v roce 1967 (po devatenácti letech od své emigrace), kdy jí to poprvé čs. úřady dovolily. Obcházela ateliéry, které byly, jak sama říká, plné vynikajícího umění. Brzy se zorientovala a postupně se seznamovala s nejzajímavějšími osobnostmi. K nim se řadí Václav Cigler, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Vladimír Janoušek, Věra Janoušková, Eva Kmentová, Magdalena Jetelová, Radek Kratina, Jan Kubíček, Karel Malich, Alena Kučerová, Jiří Načeradský, Otakar Slavík, Karel Nepraš, Aleš Veselý a další. Československé hranice se pak Mládkovým znovu uzavřely v roce 1984. Vedle toho jezdila Meda Mládková do dalších zemí střední a východní Evropy. Z polských umělců nakoupila například díla dnes slavné Magdaleny Abakanowicz, Edwarda Dwurnika, Izabelly Gustowské, Józefa Łukomského, z maďarských autorů díla Ákose Birkáse, Györgyho Jovánovicse, z Jugoslávců sochy Ivana Kožariće, Branka Ružiće a obrazy Miči Popoviće. Jan Mládek zemřel těsně před koncem komunistického režimu a Meda Mládková se mohla vrátit až v roce 1989. Meda Mládková se v průběhu let snažila podpořit umělce, kteří v komunistických státech téměř neměli možnost prodávat. Pečlivě vážila výběr, každý ateliér několikrát navštívila, než si vybrala. Vznikla tak jedinečná a přitom osobně vyhraněná sbírka.