Widget Image
MENU

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Miloš Ševčík – Zaznění" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="30.5.–13.9.2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava Zaznění představuje průřez tvorbou Miloše Ševčíka (1939–2007) od šedesátých let 20. století až do roku 2007. Sleduje proměnu jeho výtvarného jazyka v malbě, kresbě, grafice i plastice od figurálních a alegorických motivů k charakteristickým semiabstraktním biomorfním strukturám, v nichž se odráží hluboký vztah k člověku, přírodě, světlu a procesu neustálé proměny. Ševčíkova díla propojují vnitřní imaginaci s pozorováním organických forem a zachycují dynamiku růstu, zániku i tiché energie života. Výstava nabízí setkání s uměním, které osciluje mezi konkrétním a neuchopitelným, mezi tvarem a jeho rozpouštěním. Kurátorka výstavy Jolana Pastor klade důraz na prezentaci Ševčíkova díla nikoli jako lineárního vývoje, ale jako emocionální a mentální mapy jednoho tvůrce, který skrze figuru i biomorfní struktury hledá podstatu lidského bytí. Tato tvorba je svědectvím o člověku – ne heroickém, ale všedním, zranitelném, někdy absurdně vykořeněném. A právě proto je i dnes tak aktuální.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Václav Špála: Kytky" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2.–17. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Ač květinová zátiší představují nejpočetnější segment malířského díla Václava Špály (1885–1946), dosud jim nebyla věnována samostatná výstava. Dosavadní přehlídky i odborná literatura je většinou odbývaly jako méně zajímavý segment malířova díla, aniž by se snažily vyzdvihnout jejich specifické kvality. Poučení současným uměním navíc otevírá možnost přehodnocení i těch aspektů Špálových květinových zátiší, které se v modernistické perspektivě jevily jako problematické. Variování jediného tématu, řemeslnost či časovost jsou kvality, jež v kontextu současného umění nabývají nových atraktivních významů. V srpnu 2025 uplynulo 140 let od Špálova narození a v květnu 2026 to bude 80 let od jeho smrti. Tato výročí však zůstala víceméně opomenuta, byť od malířovy poslední velké výstavy na půdě Národní galerie jsou to již více než dvě desítky let. Museum Kampa chystá na začátek roku 2026 výstavu zaměřenou výhradně na Špálova květinová zátiší. Výstava se uskuteční od poloviny února (vernisáž bude v pátek 13. 2.) do půli května 2026 v horním patře pražských Sovových mlýnů. Prezentováno bude takřka 80 obrazů z veřejných i soukromých sbírek, které nabídnou výběr ze Špálových květin od dvacátých do čtyřicátých let. Malíř si své obrazy známkoval a z bezmála 800 květinových zátiší, která namaloval, jen 32 ohodnotil nejvyšší známkou, tedy jako „vzácné“ či „primissima“. Deset z nich bude na výstavě k vidění.  Kurátor: Jan Skřivánek Rozhovor s kurátorem výstavy na ART+ najdete na odkazu zde. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2. – 17. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země.  Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země.  Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií.  Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi. Iva Mladičová[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Jaroslava KURANDOVÁ & Zdeněk RYBKA" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2. – 17. 5. 2026." font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text] Museum Kampa představuje tvorbu osudově propojené dvojice umělců, manželského páru Zdeněk Rybka (*1938) a Jaroslava Kurandová (1936–2024). Setkali se na střední škole, studovali na Akademii výtvarných umění v Praze, vzali se, rozvedli a vzali znovu. Skoro stejně jako Richard Burton a Elizabeth Taylorová. V průběhu šedesátých let nahradili akademickou figurální malbu strohých a umírněných tónů geometrickou přísností a barvami širokého spektra. Vstoupili do Klubu konkretistů, s nímž vystavovali na mnoha místech doma i v zahraničí. Jaroslava Kurandová hladkými povrchy nitrolaků na sololitu či plexiskle vstupovala i do prostoru. Zdeněk Rybka experimentoval s technikou elektrografie. Fotografické otisky předmětů na citlivé ploše po vyvolání obkružuje světelná koróna. Elektrický výboj elektrografiím dodává téměř mystický rozměr. Vzniklo i několik překvapivých, často závěsných objektů. Po srpnové invazi roku 1968 se oba autoři vzdálili z Prahy, umělecky se odmlčeli a své síly věnovali pedagogickému působení na uměleckých školách. K tvůrčí práci se vrátili až na sklonku let osmdesátých. Zdeněk Rybka přišel s novým směrem vântil, který si našel několik stoupenců. Měl v sobě jistou dávku nonsensu a recese. Jaroslava Kurandová otiskovala na plátno štíhlé dřevěné nebo plexisklové pásy do paralelních řad. Nesly pohyb a energii. Její práce měla vždy občanské nasazení, politické či klimatické. Rybka se vrátil k expresivní figurální malbě, která je ale stále založena na geometrickém schématu. Výstava vrací do příběhu dějin umění dva autory, do jejichž životů zasáhly dějiny. Nebýt normalizace, viděli bychom Rybku vyučovat elektrografii na některé z hipsterských uměleckých škol v Kalifornii. V tvorbě Jaroslavy Kurandové není výchova uměním „odbočkou“, ale etickou kontinuitou díla. Stala se charismatickou a respektovanou pedagožkou, vstřícnou a oblíbenou. Jejich umlknutí nebylo slabostí, ale postojem. Kurátorka: Martina Vítková[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Václav Sokol – Hojnost" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="28. 3.-24. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Vesmír Václava Sokola je tvořen z jednoduchých obrazů: déšť dopadající na krajinu, loď na vodní hladině, světlo pronikající temnotou, hrozen vína nebo sklenice na stole. Prosté motivy známe z biblických příběhů i z vlastního života. V kresbách ožívá stará řeč symbolů, v níž se kdysi vyprávěl celý svět. Starobylé metafory spjaté s duchovním náboženským prožitkem se ve dvacátém století opakovaně stávaly jazykem revolty, ostrovem odporu. Vzpomeňte si na Madonu němou bolestí Karla Kryla, zpívaná kázání Svatopluka Karáska, lidové písničky interpretované Jaroslavem Hutkou nebo básně Ivana Martina Jirouse. Malíř, kreslíř, autor grafických úprav knih, signatář Charty 77, publicista a kurátor Václav Sokol se narodil 19. září 1938 v Praze. Vyrostl v břevnovském domě s originální dispozicí, který pro rodinu postavil otec architekt. Dům se stal adresou filozofa Jana Patočky, prvního z mluvčích Charty, právě zde se konaly bytové semináře. Sokol vystudoval Výtvarnou školu, dnešní Hollarku. Vzhledem k jeho původu a postojům mu bylo znemožněno další vzdělání. Pracoval jako knihovník, grafik, vrátný. Ilustroval a upravoval knihy. Pořádal a zahajoval výstavy přátelům, psal články o umění. V ilustracích i volných kresbách se vydal cestou zjednodušení, redukce a geometrie. Pracuje především pastelem a uhlem, starší kresby jsou vytvořené tuší, perem nebo štětcem. Pevná, soustředěná linka, její opakování v různé intenzitě, budování tvaru skrze přítlak v čáře, je Sokolovým charakteristickým rukopisem. Sokol už na konci 60. let kresbami doprovodil Čtení z bible, pasáže vybrané bratrem Janem. V posledních letech kongeniálně převedl školu moudrosti Komenského Světa v obrazech do nadčasových pastelů. Přináleží mu podobná pozice jako Bohuslavu Reynkovi a dalším solitérům, jakými byli Jan Zrzavý nebo Pavel Brázda. Hojnost je slovo staré. Spojujeme si ho s hojností mléka a medu v místě, kde se usadili naši předci. S biblickou hojností, kterou poskytuje Bůh. Hojnost je požehnané množství,

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text] Stálá expozice [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Stanislav Kolíbal 100" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Stanislav Kolíbal (* 1925) patří mezi nejvýraznější postavy českého poválečného umění. V kontextu světového umění lze v jeho tvorbě najít paralely k americkému minimalismu a italskému arte povera, jeho dílo však vyrůstá z odlišných kořenů a rozvíjí se v duchu vlastní vnitřní logiky. Kolíbal, jak dokazují jeho knižní ilustrace a raná tvorba, je suverénním kreslířem a modelérem, od šedesátých let jsou však ústředním tématem jeho kreseb a soch otázky geometrie a prostoru. Jádrem jeho tvorby nicméně není forma, ale napětí mezi řádem a náhodou, trváním a pomíjivostí, bytím a prázdnotou.   Zakladatelka Musea Kampa Meda Mládková sledovala a sbírala Kolíbalovo dílo od svých prvních návštěv socialistického Československa na konci šedesátých let. Umělcovy práce nakupovala prostřednictvím státního Art Centra i newyorské galerie OK Harris, ve které měl Kolíbal v osmdesátých letech čtyři samostatné výstavy. Ne všechna díla, která její sbírkou prošla, se stala součástí fondů Musea Kampa, i tak se jedná o poměrně početnou a reprezentativní kolekci s těžištěm v kresbách a sochách ze sedmdesátých let.   Výstava Stanislav Kolíbal 100 je připomínkou umělcových nadcházejících stých narozenin, které oslaví v prosinci. Výstava je plánována minimálně do února příštího roku a její složení se bude průběžně obměňovat, aby bylo možné představit Kolíbalova díla v co největší šíři. Spojení se stálou expozicí obrazů Františka Kupky je zcela záměrné, jakkoli vazba mezi Kupkovými abstrakcemi a Kolíbalovými díly je jen velice volná. Stanislav Kolíbal, stejně jako Kupka, je totiž jednou z vskutku světových osobností českého umění.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Pavel Rudolf" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="24. 1. - 22. 3. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Brněnský umělec Pavel Rudolf (*1943) patří k důležitým představitelům konceptuálněabstraktního umění. Jeho přirozený smysl pro propojení racionálního uvažování a intuice brzy vyústil ve specifický výtvarný názor založený na „ryzosti výchozího konceptu a zacílení na divákovu mysl a intelekt“, jak výstižně zhodnotil brněnský teoretik Jiří Valoch.  Výstava v Museu Kampa prezentuje průřez Rudolfovou tvorbou od šedesátých let po poslední práce, přičemž zdůrazňuje zejména médium obrazu. K nejstarším dílům náleží malby na pomezí figurální tvorby a abstrakce, v nichž umělec vycházel z reziduí lidských postav a transformoval je do lapidární výtvarné skladby. Tyto obrazy se staly předstupněm kompozic blížících se totemickému znaku vystavěnému na jazyce stylizovaných zoo-, antropo- nebo biomorfních forem (Bez názvu, 1966).  V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Rudolf vytvářel malby na papíře, ve kterých kombinoval racionální prvek procesů transformace, determinace, prostorové progrese či promítání s emocionálně cítěnou expresivní malbou. V těchto dílech tematizoval procesy rozpadu a výbuchu, nebo naopak prorůstání či růstu, což dokládají jak středně velké malby na kartonu z konce sedmdesátých let (Podivná geneze, 1978; Moře–Planeta, 1978), tak velkoformátové malby na papíře nebo na plátěných roletách z druhé poloviny osmdesátých let. Významnou formální protiváhu k těmto expresivním pracím představuje cyklus záznamů na papíře (Bez názvu I–VIII, 1988), v nichž umělec opakoval a řadil v ploše zcela oproštěné geometrické prvky tak, že vznikaly radikální rytmické struktury.  Od roku 1998 Pavel Rudolf kontinuálně pracuje s médiem klasického obrazu vytvořeného akrylem na plátně. V těchto neokonstruktivních obrazech navazuje na svůj starší zájem o proměny geometrického tvaru posouváním bodů po předem vytyčených drahách. Tentokrát však v ploše plátna posouvá geometrické prvky – kružnice, půlkružnice či segmenty kruhu, které rýsuje kružítkem. Zvolené tvary buď řadí, či překrývá po řádcích, takže vzniká horizontálně-vertikální rastr, jindy proces řazení odvíjí v určitém tvaru, například v kruhu, čímž se ve struktuře prosazuje samotná geometrická forma (Uspořádání, 2001,

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Kubismus. Sbírka Západočeské galerie v Plzni" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="1. 11. 2025 - 1. 2. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava představuje jednu z nejkvalitnějších kolekcí českého kubismu, kterou spravuje Západočeská galerie v Plzni (založena v roce 1953). Její systematické budování zahájil na začátku šedesátých let první ředitel galerie Oldřich Kuba (ve funkci v letech 1954–1985), jehož sběratelská vize a cílevědomost zásadně formovaly charakter celé instituce.  Klíčovým impulzem se pro něj staly dvě výstavy, které v Československu sehrály důležitou roli v obnově zájmu o českou avantgardu: Zakladatelé moderního českého umění (Brno 1957; repríza Praha 1958) a monografická expozice Bohumila Kubišty (Praha 1960; repríza Brno 1960–1961). Tyto projekty podnítily nejen veřejnou rehabilitaci moderního umění, potlačovaného během nacistické a komunistické totality, ale také inspirovaly Oldřicha Kubu v jeho nové akviziční strategii zacílené na díla autorů českého kubismu a celé české avantgardy, která začal programově nakupovat do plzeňské sbírky.  Oldřich Kuba byl obzvláště fascinován Kubištovým dílem – natolik, že zahájil cílenou a velmi aktivní akviziční kampaň, kterou pojmenoval „Operace Kubišta“. Oslovoval soukromé sběratele, kteří zapůjčili Kubištova díla na jeho monografickou výstavu, a postupně od nich získával klíčová díla tohoto zásadního tvůrce českého kubismu. Mezi nimi byli například herečka Národního divadla a vdova po Karlu Čapkovi Olga Scheinpflugová, vdova po malíři Josefu Čapkovi Jarmila, spisovatel a dramatik František Langer, malíř František Muzika, nakladatel Rudolf Škeřík, bratranec Bohumila Kubišty František nebo malíř Jan Zrzavý. Kuba následně vybudoval reprezentativní kolekci děl i dalších význačných osobností spjatých s českým kubismem – mimo jiné Emila Filly, Otto Gutfreunda, Václava Špály, Josefa Čapka, Jana Zrzavého či Antonína Procházky.  Výstava je rozvržena po autorských souborech do dvou pater. Nejpočetnější, který náleží Emilu Fillovi, je umístěn samostatně ve druhém patře. Expozice je doplněna o medailony autorů s důrazem na jejich nejdůležitější prezentovaná díla. V popiskách exponátů zmiňujeme rovněž rok nákupu, dobovou cenu a provenienci. V případě, že dílo bylo

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="1. 11. 2025–1. 2. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Josef Bolf / Josef Váchal – Budoucí minulost" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava Budoucí minulost propojuje dvě výrazné osobnosti českého umění: současného malíře a kreslíře Josefa Bolfa (*1971) a všestranného umělce první poloviny 20. století Josefa Váchala (1884–1969). Přestože jejich tvorbu odděluje téměř celé století, spojuje je podobná citlivost k temným vizím, které vystupují z lidského nevědomí. Oba sdílejí fascinaci kosmologií a tarotovými archetypy, v nichž se zrcadlí prastará touha po poznání skrytých sil.  Bolf vytváří introspektivní obrazy zasazené do nočních, snových krajin, v nichž se prolínají dětské vzpomínky, sny a existenciální úzkost současného člověka. Jeho melancholické postavy a sídlištní scenérie vyzařují tichou, ale intenzivní atmosféru. Váchal ve svých malbách, kresbách, grafikách i autorských knihách reflektuje duchovní krizi moderní doby. Jeho démonické a apokalyptické vize jsou zároveň fascinující i kritické, přičemž vycházejí z jeho hlubokého zaujetí magií a okultismem. Výstava je koncipována jako cesta – od introspektivních krajin Josefa Bolfa až k mystické imaginaci Josefa Váchala. Jejím centrálním motivem je touha po nahlédnutí „jinam“: do snů, fragmentů vzpomínek a vizualizací vnitřních procesů. Vyvrcholením je společná freska složená z maleb a kreseb, která odkazuje k jejich sdílené fascinaci duší člověka v astrálních sférách a posmrtných životech. Budoucí minulost není retrospektiva ani konfrontace, ale setkání v bezčasí, kde se realita mísí s představou. „Existuje svět jen jako představa nebo sen? A komu se vlastně zdá?“ ptá se Josef Bolf. A spolu s Váchalem zve návštěvníky k tomu, aby hledali odpověď. Kurátorka: Sandra Baborovská[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="8. 11. 2025 – 11. 1. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Karel Pauzer – Biosphaera" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Sochař Karel Pauzer nahradil člověka v centru pozornosti bytostmi biosféry, faunou a flórou. Jeho stvoření vypovídají o lidech epicky, metaforicky, naturalisticky a expresivně. Pracuje s materiálem v sochařství zcela samozřejmým, ale zároveň upozaděným, s vypalovanou hlínou. Povrch soch polychromuje malířskými prostředky. V 60. letech se soustředil na reliéfy minimalistických tvarů s metazáznamy dění svého života, jež tak trochu připomínají enigmatické starověké hliněné tabulky. Nejcharakterističtějšími sochařovými bytostmi jsou jedinci, dvojice a rodiny šelem psovitých. Anatomie jejich vzájemných vztahů se podobá lidským interakcím, i tady jde o mateřskou péči nebo o boj o dominanci. Drží rodiny pohromadě láska nebo pocit bezpečí? Co předcházelo situaci trojice šelem vzájemně propletených agresí? A co bude následovat? Figury sochař skládá tak dobře, že švy nejsou patrné. Originální způsob spojení tvarů se v 80. letech vyvinul v nové organismy, tzv. článkovce. Převážilo rostlinné a hmyzí téma s probarveným povrchem a transparentními laminátovými křídly. Vznosné vertikální tvary připomínají vážky, grimasy zelené vegetace zvířecí tlamičky. Kresby vznikaly ve stejných obdobích jako sochy, ale mají své samostatné velmi abstrahované téma. Dostávají se k elementární úrovni stvoření. Soukromá Genesis vychází z dlouhodobého pozorování přírodního růstu, rozkvětu a zmaru. Autor svou tvorbu nazývá svévolným přírodopisem, vytvořil komplexní univerzum, kde hlavní roli hraje to, co jsme vypozorovali v přírodě. Pauzerův svět není zlý, ale je jisté, že nic lidského a zvířecího v něm neminul a nepotlačil. Svá stvoření buduje jako organismus, vnímá je jako osoby, nikoli artefakty. Je mýtickým stvořitelem. Karel Pauzer se narodil v Praze 4. 12. 1936. Absolvoval sochařský ateliér Jana Kavana na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vystavoval na řadě samostatných a kolektivních výstav doma i v zahraničí. Svými díly je zastoupen v soukromých i státních sbírkách. Kurátorkou výstavy je Martina Vítková. Partneři výstavy:[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_single_image image="9346" img_size="250x150" alignment="center" onclick="custom_link" link="https://gi21capital.com/"][vc_single_image image="9353" img_size="250x150" alignment="center" onclick="custom_link" img_link_target="_blank" link="https://artalk.info/"][/vc_column][/vc_row]