[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Preparing for Darkness, Vol. 8" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]O výstavě / slovo kurátora Je načase se rozejít. Je načase dát sbohem tomu typu současného umění a zejména malířství, který se zdá být zavěšen ve věčné postmoderně a který se kvůli výraznému nedostatku uměleckých dovedností nemůže odkazovat na nic jiného než na sebe sama. Tento stav moderního umění lze vnímat jako ‚pluriversum‘ stylů, citací a narážek bez zdání vnitřní soudržnosti. Má výstavní série Preparing for Darkness usiluje o představení opačného konceptu. Osmý ročník cyklu se koná v Museu Kampa a představuje 13 umělců – převážně malířů a malířek, kteří jsou příkladem generace vyznačující se výjimečným intelektuálním přístupem k uměleckým postupům. Výsledné hluboké zkoumání dějin umění ve spojení s jejich mimořádnou uměleckou zručností lze považovat za opravdové a bezprostřední, neboť každý z nich svým jedinečným způsobem nabízí skutečný, obrazově srozumitelný a vnímatelný dialog mezi uměním minulosti a do něj vepsaným vlastním emocionálním světem. Představované umělce spojuje vzkříšení melancholie, která se vrací, aby podtrhla magičnost diváckého zážitku. V tomto smyslu má mnou zvolená metafora Preparing for Darkness popisovat jak melancholii, tak stav světa. Uwe Goldenstein Vystavující umělci Nicola Samorì (IT), Enrico Minguzzi (IT), Flavia Pitis (RO), Radu Belcin (RO), Adéla Janská (CZ), Richard Štipl (CZ), Daniel Pitín (CZ), Adam Magyar (HU), Attila Szűcs (HU), Inna Artemova (DE), Adam Bota (AT), Liu Langqing (CH) & Rafael Megall (ARM / ve spolupráci s Demetriem Paparonim) [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Jan MERTA - Petr VESELÝ" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Jan Merta i Petr Veselý patří mezi výrazné malířské osobnosti z generace umělců, kteří na výtvarnou scénu vstoupili v osmdesátých letech. Ačkoli jsou skoro stejně staří – Jan Merta je ročník 1952, Petr Veselý 1953 –, jejich profesní kariéry byly a jsou dosti odlišné. Petr Veselý se po studiích na pražské akademii na konci sedmdesátých let vrátil do rodného Brna, kde našel uplatnění jako středo- a vysokoškolský pedagog na uměleckých školách. Jan Merta akademií prošel až o několik let později. Od devadesátých let se výrazně zapojil do galerijního provozu a jeho obrazy si získaly pozornost i zahraničních galeristů. Petr Veselý ve svých obrazech tíhne k maximální oproštěnosti a zjednodušení, zatímco Jan Merta se nevyhýbá ani pestré barevnosti a rozvinuté narativnosti. I v námětech působí hravěji než Veselý, ale zdaleka to není pravidlo. Oba také s oblibou vybočují mimo pole toho, co je od nich očekáváno. Malba je pro jednoho i druhého především vyjádřením něčeho, co nelze říci jinak. Obraz v jejich pojetí má smysl, jen když nejde převyprávět, když každý tah štětce má svou váhu a důležitost. Cílem jejich společné výstavy není hledat vnější podobnosti jejich obrazů, ale upozornit na vnitřní spřízněnost jejich tvorby. Nejde o to, že některé náměty mají společné, ale že sdílejí základní přístup k malbě jako svébytnému jazyku poznání a pojmenování okolního světa. Leitmotivem, kterým se řídil výběr vystavených obrazů, je téma domova, a to ve vší jeho důvěrnosti a samozřejmosti, stejně jako šíři a mnohovrstevnatosti. Domovem je zde myšleno nejen vlastní intimní či rodinné prostředí, ale i kulturní kořeny a vazby, z kterých člověk vychází a které formují jeho pohled na svět. Řadí se sem vzpomínky na dům či pokoj z dětských let, stejně jako parafráze děl světového malířství, osobní vztahy i vztahování se k

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Zdenka RUSOVÁ: Mezi tajemným a zjevným" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Pes, který se stěží udrží, balancuje na laně. Ještě že má tolik nohou k udržení vratké rovnováhy. K postavě akrobata či provazochodce se váže symbolická představa pohybu na pomyslné křehké hranici mezi světem banálním a světem umění. Zázračná krása a ubohá existence. Kouzlo na straně jedné a blechy na druhé, jak říká Zdenka Rusová. Je to také demonstrace svobody jedince vůči všem formám „gravitace“, které nás táhnou k zemi. Výpon (stoj na špičkách) tak můžeme chápat jako snahu odtrhnout se od země a letět.  Zdenka Rusová je grafička, kreslířka, pedagožka, první žena – profesorka grafiky v Norsku a první žena – rektorka vysoké umělecké školy ve Skandinávii. Její doménou je kresba tuší a perem, v grafice suchá jehla a lept, ale vyzkoušela i jiné techniky tisku a malbu. V Norsku vyvolala velkou diskusi o možnostech výuky, která vedla k reformě zdejšího uměleckého školství.   Narodila se v Praze 21. července 1939. V mnoha rozhovorech říká, že přišla na svět s Hitlerem a vyrůstala se Stalinem. Absolvovala UMPRUM v ateliéru knižní grafiky Antonína Strnadela. Její první výstavu v Galerii mladých v roce 1966 viděl norský kritik a později ředitel Henie Onstad Kunstsentra v Høvikoddenu Ole Henrik Moe a doporučil autorku k získání prvního grantu na pobyt v Norsku. Severská země s dalekým horizontem moře a drsnou krajinou Zdenku Rusovou okouzlila, a v roce 1970 se sem vrátila natrvalo. V mezidobí pokračovala ve studiu na akademii ve Stuttgartu. V Čechách v polovině 60. let malovala obrazy ambivalentních ženských hlav s tajemným úsměvem a pracovala na grafikách s motivem cirkusu. V roce 1967 vznikla velká grafická série ženských hlav v profilu, zlomených, rozšněrovaných. Po té kreslila hlavy bez vlasů, spíš hroudy vyrůstající z ramenou.  Norská etapa je abstrahovaná, k monochromatické černé se v grafice přidala červená. Hlavními figurami jsou dva odlišné principy, muž a žena, svoboda a závislost, růst a hnití. Tu a tam směřují k sobě, jindy

9/12 2023 – 10/3 2024

9/12 2023 – 10/3 2024

10/2 – 1/4 2024

2/12 2023 – 28/1 2024

10/10 – 19/11 2023