Widget Image
MENU

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Václav Špála: Kytky" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2.–17. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Ač květinová zátiší představují nejpočetnější segment malířského díla Václava Špály (1885–1946), dosud jim nebyla věnována samostatná výstava. Dosavadní přehlídky i odborná literatura je většinou odbývaly jako méně zajímavý segment malířova díla, aniž by se snažily vyzdvihnout jejich specifické kvality. Poučení současným uměním navíc otevírá možnost přehodnocení i těch aspektů Špálových květinových zátiší, které se v modernistické perspektivě jevily jako problematické. Variování jediného tématu, řemeslnost či časovost jsou kvality, jež v kontextu současného umění nabývají nových atraktivních významů. V srpnu 2025 uplynulo 140 let od Špálova narození a v květnu 2026 to bude 80 let od jeho smrti. Tato výročí však zůstala víceméně opomenuta, byť od malířovy poslední velké výstavy na půdě Národní galerie jsou to již více než dvě desítky let. Museum Kampa chystá na začátek roku 2026 výstavu zaměřenou výhradně na Špálova květinová zátiší. Výstava se uskuteční od poloviny února (vernisáž bude v pátek 13. 2.) do půli května 2026 v horním patře pražských Sovových mlýnů. Prezentováno bude takřka 80 obrazů z veřejných i soukromých sbírek, které nabídnou výběr ze Špálových květin od dvacátých do čtyřicátých let. Malíř si své obrazy známkoval a z bezmála 800 květinových zátiší, která namaloval, jen 32 ohodnotil nejvyšší známkou, tedy jako „vzácné“ či „primissima“. Deset z nich bude na výstavě k vidění.  Kurátor: Jan Skřivánek Rozhovor s kurátorem výstavy na ART+ najdete na odkazu zde. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2. – 17. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země.  Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země.  Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií.  Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi. Iva Mladičová[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Jaroslava KURANDOVÁ & Zdeněk RYBKA" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2. – 17. 5. 2026." font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text] Museum Kampa představuje tvorbu osudově propojené dvojice umělců, manželského páru Zdeněk Rybka (*1938) a Jaroslava Kurandová (1936–2024). Setkali se na střední škole, studovali na Akademii výtvarných umění v Praze, vzali se, rozvedli a vzali znovu. Skoro stejně jako Richard Burton a Elizabeth Taylorová. V průběhu šedesátých let nahradili akademickou figurální malbu strohých a umírněných tónů geometrickou přísností a barvami širokého spektra. Vstoupili do Klubu konkretistů, s nímž vystavovali na mnoha místech doma i v zahraničí. Jaroslava Kurandová hladkými povrchy nitrolaků na sololitu či plexiskle vstupovala i do prostoru. Zdeněk Rybka experimentoval s technikou elektrografie. Fotografické otisky předmětů na citlivé ploše po vyvolání obkružuje světelná koróna. Elektrický výboj elektrografiím dodává téměř mystický rozměr. Vzniklo i několik překvapivých, často závěsných objektů. Po srpnové invazi roku 1968 se oba autoři vzdálili z Prahy, umělecky se odmlčeli a své síly věnovali pedagogickému působení na uměleckých školách. K tvůrčí práci se vrátili až na sklonku let osmdesátých. Zdeněk Rybka přišel s novým směrem vântil, který si našel několik stoupenců. Měl v sobě jistou dávku nonsensu a recese. Jaroslava Kurandová otiskovala na plátno štíhlé dřevěné nebo plexisklové pásy do paralelních řad. Nesly pohyb a energii. Její práce měla vždy občanské nasazení, politické či klimatické. Rybka se vrátil k expresivní figurální malbě, která je ale stále založena na geometrickém schématu. Výstava vrací do příběhu dějin umění dva autory, do jejichž životů zasáhly dějiny. Nebýt normalizace, viděli bychom Rybku vyučovat elektrografii na některé z hipsterských uměleckých škol v Kalifornii. V tvorbě Jaroslavy Kurandové není výchova uměním „odbočkou“, ale etickou kontinuitou díla. Stala se charismatickou a respektovanou pedagožkou, vstřícnou a oblíbenou. Jejich umlknutí nebylo slabostí, ale postojem. Kurátorka: Martina Vítková[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Pavel Rudolf" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="24. 1. - 22. 3. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Brněnský umělec Pavel Rudolf (*1943) patří k důležitým představitelům konceptuálněabstraktního umění. Jeho přirozený smysl pro propojení racionálního uvažování a intuice brzy vyústil ve specifický výtvarný názor založený na „ryzosti výchozího konceptu a zacílení na divákovu mysl a intelekt“, jak výstižně zhodnotil brněnský teoretik Jiří Valoch.  Výstava v Museu Kampa prezentuje průřez Rudolfovou tvorbou od šedesátých let po poslední práce, přičemž zdůrazňuje zejména médium obrazu. K nejstarším dílům náleží malby na pomezí figurální tvorby a abstrakce, v nichž umělec vycházel z reziduí lidských postav a transformoval je do lapidární výtvarné skladby. Tyto obrazy se staly předstupněm kompozic blížících se totemickému znaku vystavěnému na jazyce stylizovaných zoo-, antropo- nebo biomorfních forem (Bez názvu, 1966).  V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Rudolf vytvářel malby na papíře, ve kterých kombinoval racionální prvek procesů transformace, determinace, prostorové progrese či promítání s emocionálně cítěnou expresivní malbou. V těchto dílech tematizoval procesy rozpadu a výbuchu, nebo naopak prorůstání či růstu, což dokládají jak středně velké malby na kartonu z konce sedmdesátých let (Podivná geneze, 1978; Moře–Planeta, 1978), tak velkoformátové malby na papíře nebo na plátěných roletách z druhé poloviny osmdesátých let. Významnou formální protiváhu k těmto expresivním pracím představuje cyklus záznamů na papíře (Bez názvu I–VIII, 1988), v nichž umělec opakoval a řadil v ploše zcela oproštěné geometrické prvky tak, že vznikaly radikální rytmické struktury.  Od roku 1998 Pavel Rudolf kontinuálně pracuje s médiem klasického obrazu vytvořeného akrylem na plátně. V těchto neokonstruktivních obrazech navazuje na svůj starší zájem o proměny geometrického tvaru posouváním bodů po předem vytyčených drahách. Tentokrát však v ploše plátna posouvá geometrické prvky – kružnice, půlkružnice či segmenty kruhu, které rýsuje kružítkem. Zvolené tvary buď řadí, či překrývá po řádcích, takže vzniká horizontálně-vertikální rastr, jindy proces řazení odvíjí v určitém tvaru, například v kruhu, čímž se ve struktuře prosazuje samotná geometrická forma (Uspořádání, 2001,

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Kubismus. Sbírka Západočeské galerie v Plzni" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="1. 11. 2025 - 1. 2. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava představuje jednu z nejkvalitnějších kolekcí českého kubismu, kterou spravuje Západočeská galerie v Plzni (založena v roce 1953). Její systematické budování zahájil na začátku šedesátých let první ředitel galerie Oldřich Kuba (ve funkci v letech 1954–1985), jehož sběratelská vize a cílevědomost zásadně formovaly charakter celé instituce.  Klíčovým impulzem se pro něj staly dvě výstavy, které v Československu sehrály důležitou roli v obnově zájmu o českou avantgardu: Zakladatelé moderního českého umění (Brno 1957; repríza Praha 1958) a monografická expozice Bohumila Kubišty (Praha 1960; repríza Brno 1960–1961). Tyto projekty podnítily nejen veřejnou rehabilitaci moderního umění, potlačovaného během nacistické a komunistické totality, ale také inspirovaly Oldřicha Kubu v jeho nové akviziční strategii zacílené na díla autorů českého kubismu a celé české avantgardy, která začal programově nakupovat do plzeňské sbírky.  Oldřich Kuba byl obzvláště fascinován Kubištovým dílem – natolik, že zahájil cílenou a velmi aktivní akviziční kampaň, kterou pojmenoval „Operace Kubišta“. Oslovoval soukromé sběratele, kteří zapůjčili Kubištova díla na jeho monografickou výstavu, a postupně od nich získával klíčová díla tohoto zásadního tvůrce českého kubismu. Mezi nimi byli například herečka Národního divadla a vdova po Karlu Čapkovi Olga Scheinpflugová, vdova po malíři Josefu Čapkovi Jarmila, spisovatel a dramatik František Langer, malíř František Muzika, nakladatel Rudolf Škeřík, bratranec Bohumila Kubišty František nebo malíř Jan Zrzavý. Kuba následně vybudoval reprezentativní kolekci děl i dalších význačných osobností spjatých s českým kubismem – mimo jiné Emila Filly, Otto Gutfreunda, Václava Špály, Josefa Čapka, Jana Zrzavého či Antonína Procházky.  Výstava je rozvržena po autorských souborech do dvou pater. Nejpočetnější, který náleží Emilu Fillovi, je umístěn samostatně ve druhém patře. Expozice je doplněna o medailony autorů s důrazem na jejich nejdůležitější prezentovaná díla. V popiskách exponátů zmiňujeme rovněž rok nákupu, dobovou cenu a provenienci. V případě, že dílo bylo

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="1. 11. 2025–1. 2. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Josef Bolf / Josef Váchal – Budoucí minulost" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava Budoucí minulost propojuje dvě výrazné osobnosti českého umění: současného malíře a kreslíře Josefa Bolfa (*1971) a všestranného umělce první poloviny 20. století Josefa Váchala (1884–1969). Přestože jejich tvorbu odděluje téměř celé století, spojuje je podobná citlivost k temným vizím, které vystupují z lidského nevědomí. Oba sdílejí fascinaci kosmologií a tarotovými archetypy, v nichž se zrcadlí prastará touha po poznání skrytých sil.  Bolf vytváří introspektivní obrazy zasazené do nočních, snových krajin, v nichž se prolínají dětské vzpomínky, sny a existenciální úzkost současného člověka. Jeho melancholické postavy a sídlištní scenérie vyzařují tichou, ale intenzivní atmosféru. Váchal ve svých malbách, kresbách, grafikách i autorských knihách reflektuje duchovní krizi moderní doby. Jeho démonické a apokalyptické vize jsou zároveň fascinující i kritické, přičemž vycházejí z jeho hlubokého zaujetí magií a okultismem. Výstava je koncipována jako cesta – od introspektivních krajin Josefa Bolfa až k mystické imaginaci Josefa Váchala. Jejím centrálním motivem je touha po nahlédnutí „jinam“: do snů, fragmentů vzpomínek a vizualizací vnitřních procesů. Vyvrcholením je společná freska složená z maleb a kreseb, která odkazuje k jejich sdílené fascinaci duší člověka v astrálních sférách a posmrtných životech. Budoucí minulost není retrospektiva ani konfrontace, ale setkání v bezčasí, kde se realita mísí s představou. „Existuje svět jen jako představa nebo sen? A komu se vlastně zdá?“ ptá se Josef Bolf. A spolu s Váchalem zve návštěvníky k tomu, aby hledali odpověď. Kurátorka: Sandra Baborovská[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="8. 11. 2025 – 11. 1. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Karel Pauzer – Biosphaera" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Sochař Karel Pauzer nahradil člověka v centru pozornosti bytostmi biosféry, faunou a flórou. Jeho stvoření vypovídají o lidech epicky, metaforicky, naturalisticky a expresivně. Pracuje s materiálem v sochařství zcela samozřejmým, ale zároveň upozaděným, s vypalovanou hlínou. Povrch soch polychromuje malířskými prostředky. V 60. letech se soustředil na reliéfy minimalistických tvarů s metazáznamy dění svého života, jež tak trochu připomínají enigmatické starověké hliněné tabulky. Nejcharakterističtějšími sochařovými bytostmi jsou jedinci, dvojice a rodiny šelem psovitých. Anatomie jejich vzájemných vztahů se podobá lidským interakcím, i tady jde o mateřskou péči nebo o boj o dominanci. Drží rodiny pohromadě láska nebo pocit bezpečí? Co předcházelo situaci trojice šelem vzájemně propletených agresí? A co bude následovat? Figury sochař skládá tak dobře, že švy nejsou patrné. Originální způsob spojení tvarů se v 80. letech vyvinul v nové organismy, tzv. článkovce. Převážilo rostlinné a hmyzí téma s probarveným povrchem a transparentními laminátovými křídly. Vznosné vertikální tvary připomínají vážky, grimasy zelené vegetace zvířecí tlamičky. Kresby vznikaly ve stejných obdobích jako sochy, ale mají své samostatné velmi abstrahované téma. Dostávají se k elementární úrovni stvoření. Soukromá Genesis vychází z dlouhodobého pozorování přírodního růstu, rozkvětu a zmaru. Autor svou tvorbu nazývá svévolným přírodopisem, vytvořil komplexní univerzum, kde hlavní roli hraje to, co jsme vypozorovali v přírodě. Pauzerův svět není zlý, ale je jisté, že nic lidského a zvířecího v něm neminul a nepotlačil. Svá stvoření buduje jako organismus, vnímá je jako osoby, nikoli artefakty. Je mýtickým stvořitelem. Karel Pauzer se narodil v Praze 4. 12. 1936. Absolvoval sochařský ateliér Jana Kavana na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vystavoval na řadě samostatných a kolektivních výstav doma i v zahraničí. Svými díly je zastoupen v soukromých i státních sbírkách. Kurátorkou výstavy je Martina Vítková. Partneři výstavy:[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_single_image image="9346" img_size="250x150" alignment="center" onclick="custom_link" link="https://gi21capital.com/"][vc_single_image image="9353" img_size="250x150" alignment="center" onclick="custom_link" img_link_target="_blank" link="https://artalk.info/"][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Dvojice: Pavla Sceranková Dušan Zahoranský" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="17. 9. 2025 – 10. 1. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský Výstavní cyklus Dvojice tematizuje partnerské soužití dvou aktivních umělců. Sochaři Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský tvoří nejen vedle sebe, ale občas i společně. „Když jsme předloni dělali objekt Lešení pro výstavu v Litomyšli, tak jsme chodili do ateliéru na střídačku a plynule jsme navazovali jeden na druhého,“ vypráví Pavla. „Společných realizací máme jen pár, ale naše samostatné věci se dobře navzájem doprovázejí. Všechno spolu konzultujeme a většinou pak společně fungují moc dobře.“ Z jejich společných projektů lze jmenovat dětské hřiště v Litomyšli (2017), Sluneční hodiny v budově City Tower na pražské Pankráci (2024) nebo instalaci Abeceda rozkladu na festivalu v Boskovicích (2025). Největší společnou výstavu, nazvanou Práce na budoucnosti, měli před šesti lety v brněnské Fait Gallery. Pavla a Dušan bydlí s dcerou a synem na pražské Letné, odkud to mají jen kousek na Akademii výtvarných umění, kde společně již jedenáctým rokem vedou ateliér Intermédia 2. „Já rád učím tak, že se snažím studenty strhnout dějem. Některé věci nejde vymyslet, musíš je prostě zkoušet a dělat. Pavla dokáže ohlídat, aby se tahle moje energie nestala formou nátlaku,“ přibližuje Dušan, jak společné vedení ateliéru funguje. „My jsme s Dušanem vlastně hodně rozdílní, takže se dobře doplňujeme,“ dodává Pavla a pokračuje: „V podstatě se vzájemně vykrýváme podle toho, kdo má zrovna jaké jiné povinnosti. Vedení ateliéru ve dvojici je určitě energeticky funkčnější model, než když je na to člověk sám.“ Oba se shodují, že zásadní je, jaký kolektiv studentů se v tom kterém roce v ateliéru sejde. „Zrovna teď je to docela radostné,“ konstatuje Pavla. A v čem si je jejich tvorba podobná a v čem se liší? „Společná je nám důvěra, že materiál sochy, když je správně opečován, dokáže něco podstatného vyjevit.

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="12. – 21. 9. 2025 " font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="KAŽDÝ MŮŽE BÝT UMĚLCEM " use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Výstava obrazů, které namalovali lidé s mentálním postižením " font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]KAŽDÝ MŮŽE BÝT UMĚLCEM představuje obrazy, které vytvořili lidé s mentálním postižením. Cílem projektu je zviditelnit jejich umění a motivovat je k další tvorbě. „Umění je o různém pohledu na svět. Umožňuje nám vidět věci skrze umělcovy oči, čímž se občerstvuje náš vlastní pohled a obohacuje naše imaginace. Každý z těchto umělců tvoří ve svém světě a my jsme zváni do jeho světa vstoupit,” říká Magdalena Westman, arteterapeutka a členka odborné poroty. Jde o ojedinělý projekt, do kterého se zapojují lidé s mentálním postižením z celé ČR a díky účasti autorů ze Slovenska začínáme být i mezinárodní. Letos do soutěže dorazilo 244 obrazů a vystaveno bude 197 nejpůsobivějších. Jejich autoři jsou lidé s různou formou mentálního postižení nejmladšímu účastníkovi je 5 a nejstaršímu 81 let. Téma: MŮJ BAREVNÝ SVĚT Charitativní on-line aukce obrazů na portále Livebid.cz 6. 10. 2025 od 18.00 hodin Letos počtvrté je možné zakoupit některé z vystavených obrazů v online aukci. Celá částka, za kterou se obraz vydraží, půjde na podporu autora obrazu. Zakoupením obrazu tedy podpoříte daného umělce a motivujete jej k další tvorbě. V katalogu aukčního portálu Livebid.cz si již nyní můžete prohlížet 213 obrazů. Konec podávání limitů do aukce je 6. 10. 2025 v 18 hodin. Vyvolávací ceny začínají již na 100 Kč. Děkujeme všem, kteří nás podporují: Záštitu poskytla manželka prezidenta ČR Eva Pavlová, Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hlavního města Praha, ÚMČ Praha 1 a ÚMČ Praha 4. Grafické zpracování letáků a vizuálů je dílem Frank ateliér. Právní služby nám zdarma poskytla právní kancelář ARROWS. Velmi si vážíme podpory Nadace Jana a Medy Mládkových – Musea Kampa, díky které můžeme obrazy našich umělců vystavovat právě zde. Online aukce probíhá na aukčním portálu Livebid.cz. Mediálním partnerem je Nadace BigBoard, sponzorem

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="27. 9. – 26. 10. 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="cityLOVE" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Dej městu pozornost, vrátí ti lásku" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Název cityLOVE označuje dlouhodobý projekt českých fotografů Jany Jabůrkové a Jiřího Turka. První fotografie kolekce jsou více než dvacet let staré. Na výstavě uvidíte jen malý zlomek ze série, která aktuálně čítá přes 600 snímků z celého světa. Základem všech fotografií je atmosféra, přičemž není důležité, aby byly ostré a popisné. Jejich cílem je zachytit mizející genius loci měst tak, aby divák cítil náladu daného místa, aby měl jedinečný pocit, který zažili fotografové.  Autoři zachycují děje, sledy událostí i běžné pouliční příběhy. Podoba konečné verze vyplyne z nálad a dojmů, které mají spjaté s průběhem focení. Velkoformátové fotografie s vysokým leskem jsou vyrobeny technologií Resin Art, kdy se snímek nalepený na hliníkovou desku ručně polévá pryskyřicí. Část vystavených fotografií je natištěna na archivním fotoplátně a rovněž nalepena na hliníkové desce (Dibond). „Znáš ten okamžik, když se vracíš letadlem zpátky domů a těsně před přistáním tě zaplaví pocit, že to tvoje město je to nejlepší na světě? Je to chvilka a zažíváš ji právě a jenom těch pár kilometrů nad zemí… tak přesně tenhle pocit se s Janou snažíme zachytit všude, kde jsme. Jen s tím rozdílem, že stojíme nohama na zemi,“ vysvětluje Jiří.    „Jsme pozorovatelé, návštěvníci, náhodní kolemjdoucí, ten správný okamžik nijak uměle nehledáme, najde si nás sám. Buď ho cítíš, nebo ne. Ty dáš městu svoji pozornost a ono ti ji stonásobně vrátí,“ doplňuje Jana.   Jana Jabůrková (* 1975) pracovala v cestovní kanceláři, médiích, PR i jako tisková mluvčí společnosti ČEPS nebo Rusnokovy vlády. Vždy však chtěla fotografovat: svůj sen si splnila a od roku 2014 spolupracuje s Jiřím Turkem.  Jiří Turek (* 1965) začínal jako fotoreportér. Fotografoval osobnosti, jako jsou David Bowie, Luciano Pavarotti, Lou Reed, Sting, členové kapely Rolling Stones, světové kampaně pro Finlandia vodku, Aegon nebo