Widget Image
MENU

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="8/6 - 8/9 2024" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Od linií k hmotě / Vojtěch Kovařík" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Je-li naše cesta předurčena osudem, co znamenají vůle, štěstí, náhoda? Osudovostí se zabývá malíř Vojtěch Kovařík, který aktuální výstavou v Museu Kampa vykročil do třetího rozměru. Hladké malby doprovázejí reliéfy a socha. Cesta autora vede od kresebných linií členících plochu k sochařským hmotám.  Jeho témata jsou univerzální a stojí u základů euroamerické civilizace. Antické mýty, bohové, bohyně, Titáni, héroové a heroiny si podržují svůj význam i ve třetím tisíciletí. Robustními formami přesahují monumentální formáty obrazů. Považujeme je za archetypy, jejichž příběhy a činy slouží od nepaměti k vyznačení hranic či možností našeho vlastního procházení životem a pátrání po smyslu věcí. Naddimenzovaní hrdinové jsou megalopsychoi, mají veliké duše, jsou to první individuality. Možná proto si je prohlížíme jen průzorem daným rámem plátna, nelze je vidět celistvé. Pod tíhou svých skutků podklesává Sisyfos, zátěží předurčení trpí rozloučení milenci Eros a Psyche. Naplňování osudu souvisí s Heraklovými úkoly. Hned tím prvním bylo skolení nemejského lva. Stejně jako Diův syn získal s kůží lva, do níž se oblékal, velký díl nezranitelnosti, i k malíři přicházejí stále další výzvy, jejichž splnění se zdá nemožné. Redukované prostředí tvoří stylizovaný interiér a středomořská krajina, úrodná i vyprahlá, soumračná nebo jitřní, zátoky, poušť i oázy.  Umělcův přístup je autentický, v jedinečné synkrezi vlivů starověku, modernity a digitální současnosti. Za patnáct století od pádu Říma z antiky čerpalo několik renesancí a klasicistních období. Rozpoznáme monumentální picassovské tvarosloví a formy mexických muralistů Diega Rivery a Josého Clemente Orozca. Kovařík netají obdiv k německé expresi pozdního 20. století, k dílu Georga Baselitze a Markuse Lüpertze. Stejně tak ho zaujaly nové nálezy v Pompejích, podivuhodný Black Room. Přítomnou dobu lze vidět ve webdesignových gradientech, pozvolných přechodech z jedné barvy do druhé. Figury zaujímají sošně zmrazené postoje, zdůrazněné absolutním profilem tváří. S

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Ludmila Seefried Matějková / Přede dveřmi" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Ludmila Seefried Matějková (*1938) svůj výtvarný program po většinu života rozvíjela za hranicemi domoviny, konkrétně v západoněmeckém Berlíně, kam odešla v roce 1967. Do České republiky se vrátila v roce 2015. Její sochařské a kreslířské dílo reflektuje hrůzy války, zrůdnosti stalinistických 50. let i těžkosti života v emigraci. Motivy přímého násilí a bolesti jsou provázeny hlubokými vhledy do lidské duše s jeho tichými dramaty, jako je vykořenění, ztráta sebeúcty, sebetrýzeň, apatie, či naopak zpytování, sebeuvědomění a kontemplace. Komorní výstava v Museu Kampa představí výběr z Matějkové tvorby od raných soch z polyesteru (Výkřik, Hanna, Přede dveřmi) po několik děl z pálené hlíny (Žebračka, Nab, Škrcení). Expozici doprovodí deníková publikace s Matějkové vzpomínkami na dobu za železnou oponou i před ní.  Zde autorka autentickým jazykem líčí politický a sociální kontext doby a jeho vliv na formování svého výtvarného jazyka. Stejně barvitě přibližuje práci na svých realizacích ve veřejném prostoru v Berlíně a v trojici literárně zdařilých povídek objasňuje vznik soch (Hanna, Žebračka, Nab), které aktuálně vystavujeme.   Partner výstavy:[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_single_image image="8416" img_size="full" onclick="custom_link" link="http://www.lkpumpservice.cz/"][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Jiří SOZANSKÝ – Srpen 1968 / 1969" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Jiří Sozanský (*1946) ve své tvorbě dlouhodobě tematizuje traumatické momenty českých dějin z dob nacistické a komunistické totality. V sousoší Srpen 1968/1969 se zaměřuje na společenský zlom, který přinesly invaze vojsk Varšavského paktu v srpnu 1968 a nástup tzv. normalizace v následujícím roce.  Kulturní a politické uvolnění roku 1968 představovalo závan svobody po dvaceti letech tuhé totality. Tento obrodný proces ukončil vpád okupačních vojsk Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa v noci z 20. na 21. srpna. Rok 1968 reprezentuje vztyčený obelisk, do kterého je šikmo zaseknut obří klín, jak rána nožem nebo zásah blesku. Rok 1969 připomíná obelisk či břevno přelomené v půli. Zatímco srpnová invaze byl zásah zvenčí, tragédie roku 1969 spočívá v tom, že politická reprezentace státu i velká část jeho občanů se s okupací smířili a že represivní zásahy proti těm, kdo chtěli v srpnu 1969 vyjádřit svůj občanský nesouhlas, již neprováděly okupační jednotky, ale domácí bezpečnostní složky.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Vladimír Houdek: Množina pohybu" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Dokážeme si snadno představit pohyb z bodu A do bodu B. Vesmír je plný bodů, na něž nikdy nemůže stačit abeceda, ať už je vidíme, nebo spíše předpokládáme. Kolik pohybu se děje, aniž o něm víme a dokážeme ho sledovat? Co všechno do množiny pohybu patří? Lidé se pohybují ve městě, v kraji, na kontinentech, po celé planetě. Hvězdy a planety cirkulují v nesmírných galaxiích, molekuly vibrují ve hmotě. Zkoumáme pravidelnost a neočekávanost pohybu mezi body, okolo bodů, popisujeme orbit, ekliptiku, Brownův pohyb. Vytváříme si schéma, diagramy, pravidla, abychom veškeré dění pochopili. Svět je jedna velká nepřetržitá změna, ustavičný pohyb.  Naše představy o budoucnosti formovala jak modernita, tak různé utopie. Vracíme se zpátky na křižovatky a hledíme přes systémy a hypotézy minulosti a v expanzích a odstředivých silách hledáme střed. Vladimír Houdek krouží okolo artificialismu Štyrského a Toyen, dotýká se černi suprematismu, ale i alchymických procesů a Kandinského úvah o duchovnosti v umění. K trvalým zdrojům patří knihy a mapy, průvodci člověka nepoznaným světem.  Proces malby má mnoho fází, vrstvení hmoty akrylových barev, přidávání, zasychání, řezání, odebírání. Paralelně vznikají kvaše a koláže. Řeřavý úběl a rozklenutou čerň minulých dob na současných plátnech rozšiřují barvy spektra, zvláště žlutá. Jména obrazových cyklů a výstav nesou energii slov: Chvění, Bezespánek, Dokola a do ticha, Melancholie, Kanoucí šíře. Všudypřítomná geometrie je řečí vědy a abstrakce. Je spjata také se Saturnovými kruhy, třemi sférami nadání: fantazií, uvažujícím rozumem a duchovní intuicí, jak je vidět na Dürerově rytině Melancholie. Skrze soustředné kruhy naléhající na vědomí malíř evokoval pulzující intenzitu migrény. Malbu Vladimíra Houdka můžeme charakterizovat skrze vzájemný pohyb pojmů iluze, podobenství, geometrie, koláž, hmota, koncept, poznání…   Vladimír Houdek (*1984) se narodil v Novém Městě na Moravě. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v malířském ateliéru Vladimíra Skrepla. V ateliéru hostujícího pedagoga

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Identita – příběh českého grafického designu" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Výstava na všech třech podlažích Musea Kampa ukáže to nejlepší z historie českého grafického designu, tedy díla, ve kterých jde ruku v ruce estetická kvalita, dobré technické nebo řemeslné provedení a funkčnost. Návštěvníci uvidí několik stovek exponátů od začátku 20. století do současnosti: ikonické plakáty, špičkově upravené knihy a časopisy, desítky logotypů, vývoj státních symbolů, navigačních systémů a také výjimečné příklady grafického designu z epochy audiovizuálních médií. Výstava, kterou připravují Filip Blažek a Linda Kudrnovská, a jejímž komisařem je David Korecký, je součástí multižánrového projektu Identita – příběh českého grafického designu (www.projektidentita.cz), který zahrnuje TV cyklus odvysílaný v lednu a únoru 2024 Českou televizí, chystaný celovečerní film o grafickém designu, který vstoupí do českých kin 10. října, a stejnojmennou knihu, která vyjde k výstavě jako katalog a zároveň je monografií grafického designu.  Expozice je členěna do tří pater zaměřených tematicky na veřejný prostor, společné zážitky a soukromý svět. Ikonická díla budou zvýrazněna prostřednictvím speciálních popisek, aby žádný návštěvník neminul klíčové exponáty. V doprovodných textech se návštěvníci seznámí s širším kulturně-historickým a politickým kontextem vystavených artefaktů, tedy s tím, jak grafický design ovlivňuje společnost a naopak. Výstava je společným projektem Musea Kampa, spolku Typo a společnosti Mowshe. Za grafickým zpracováním stojí studio Marvil, architekturu připravují Jan Kloss a Matěj Činčera ze studia Okolo.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Preparing for Darkness, Vol. 8" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]O výstavě / slovo kurátora Je načase se rozejít. Je načase dát sbohem tomu typu současného umění a zejména malířství, který se zdá být zavěšen ve věčné postmoderně a který se kvůli výraznému nedostatku uměleckých dovedností nemůže odkazovat na nic jiného než na sebe sama. Tento stav moderního umění lze vnímat jako ‚pluriversum‘ stylů, citací a narážek bez zdání vnitřní soudržnosti. Má výstavní série Preparing for Darkness usiluje o představení opačného konceptu. Osmý ročník cyklu se koná v Museu Kampa a představuje 13 umělců – převážně malířů a malířek, kteří jsou příkladem generace vyznačující se výjimečným intelektuálním přístupem k uměleckým postupům. Výsledné hluboké zkoumání dějin umění ve spojení s jejich mimořádnou uměleckou zručností lze považovat za opravdové a bezprostřední, neboť každý z nich svým jedinečným způsobem nabízí skutečný, obrazově srozumitelný a vnímatelný dialog mezi uměním minulosti a do něj vepsaným vlastním emocionálním světem. Představované umělce spojuje vzkříšení melancholie, která se vrací, aby podtrhla magičnost diváckého zážitku. V tomto smyslu má mnou zvolená metafora Preparing for Darkness popisovat jak melancholii, tak stav světa. Uwe Goldenstein Vystavující umělci Nicola Samorì (IT), Enrico Minguzzi (IT), Flavia Pitis (RO), Radu Belcin (RO), Adéla Janská (CZ), Richard Štipl (CZ), Daniel Pitín (CZ), Adam Magyar (HU), Attila Szűcs (HU), Inna Artemova (DE), Adam Bota (AT), Liu Langqing (CH) & Rafael Megall (ARM / ve spolupráci s Demetriem Paparonim) [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Jan MERTA - Petr VESELÝ" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Jan Merta i Petr Veselý patří mezi výrazné malířské osobnosti z generace umělců, kteří na výtvarnou scénu vstoupili v osmdesátých letech. Ačkoli jsou skoro stejně staří – Jan Merta je ročník 1952, Petr Veselý 1953 –, jejich profesní kariéry byly a jsou dosti odlišné. Petr Veselý se po studiích na pražské akademii na konci sedmdesátých let vrátil do rodného Brna, kde našel uplatnění jako středo- a vysokoškolský pedagog na uměleckých školách. Jan Merta akademií prošel až o několik let později. Od devadesátých let se výrazně zapojil do galerijního provozu a jeho obrazy si získaly pozornost i zahraničních galeristů. Petr Veselý ve svých obrazech tíhne k maximální oproštěnosti a zjednodušení, zatímco Jan Merta se nevyhýbá ani pestré barevnosti a rozvinuté narativnosti. I v námětech působí hravěji než Veselý, ale zdaleka to není pravidlo. Oba také s oblibou vybočují mimo pole toho, co je od nich očekáváno. Malba je pro jednoho i druhého především vyjádřením něčeho, co nelze říci jinak. Obraz v jejich pojetí má smysl, jen když nejde převyprávět, když každý tah štětce má svou váhu a důležitost. Cílem jejich společné výstavy není hledat vnější podobnosti jejich obrazů, ale upozornit na vnitřní spřízněnost jejich tvorby. Nejde o to, že některé náměty mají společné, ale že sdílejí základní přístup k malbě jako svébytnému jazyku poznání a pojmenování okolního světa. Leitmotivem, kterým se řídil výběr vystavených obrazů, je téma domova, a to ve vší jeho důvěrnosti a samozřejmosti, stejně jako šíři a mnohovrstevnatosti. Domovem je zde myšleno nejen vlastní intimní či rodinné prostředí, ale i kulturní kořeny a vazby, z kterých člověk vychází a které formují jeho pohled na svět. Řadí se sem vzpomínky na dům či pokoj z dětských let, stejně jako parafráze děl světového malířství, osobní vztahy i vztahování se k

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Zdenka RUSOVÁ: Mezi tajemným a zjevným" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Pes, který se stěží udrží, balancuje na laně. Ještě že má tolik nohou k udržení vratké rovnováhy. K postavě akrobata či provazochodce se váže symbolická představa pohybu na pomyslné křehké hranici mezi světem banálním a světem umění. Zázračná krása a ubohá existence. Kouzlo na straně jedné a blechy na druhé, jak říká Zdenka Rusová. Je to také demonstrace svobody jedince vůči všem formám „gravitace“, které nás táhnou k zemi. Výpon (stoj na špičkách) tak můžeme chápat jako snahu odtrhnout se od země a letět.  Zdenka Rusová je grafička, kreslířka, pedagožka, první žena – profesorka grafiky v Norsku a první žena – rektorka vysoké umělecké školy ve Skandinávii. Její doménou je kresba tuší a perem, v grafice suchá jehla a lept, ale vyzkoušela i jiné techniky tisku a malbu. V Norsku vyvolala velkou diskusi o možnostech výuky, která vedla k reformě zdejšího uměleckého školství.   Narodila se v Praze 21. července 1939. V mnoha rozhovorech říká, že přišla na svět s Hitlerem a vyrůstala se Stalinem. Absolvovala UMPRUM v ateliéru knižní grafiky Antonína Strnadela. Její první výstavu v Galerii mladých v roce 1966 viděl norský kritik a později ředitel Henie Onstad Kunstsentra v Høvikoddenu Ole Henrik Moe a doporučil autorku k získání prvního grantu na pobyt v Norsku. Severská země s dalekým horizontem moře a drsnou krajinou Zdenku Rusovou okouzlila, a v roce 1970 se sem vrátila natrvalo. V mezidobí pokračovala ve studiu na akademii ve Stuttgartu. V Čechách v polovině 60. let malovala obrazy ambivalentních ženských hlav s tajemným úsměvem a pracovala na grafikách s motivem cirkusu. V roce 1967 vznikla velká grafická série ženských hlav v profilu, zlomených, rozšněrovaných. Po té kreslila hlavy bez vlasů, spíš hroudy vyrůstající z ramenou.  Norská etapa je abstrahovaná, k monochromatické černé se v grafice přidala červená. Hlavními figurami jsou dva odlišné principy, muž a žena, svoboda a závislost, růst a hnití. Tu a tam směřují k sobě, jindy