Widget Image
MENU

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="8. 11. 2025 – 11. 1. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Karel Pauzer – Biosphaera" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Sochař Karel Pauzer nahradil člověka v centru pozornosti bytostmi biosféry, faunou a flórou. Jeho stvoření vypovídají o lidech epicky, metaforicky, naturalisticky a expresivně. Pracuje s materiálem v sochařství zcela samozřejmým, ale zároveň upozaděným, s vypalovanou hlínou. Povrch soch polychromuje malířskými prostředky. V 60. letech se soustředil na reliéfy minimalistických tvarů s metazáznamy dění svého života, jež tak trochu připomínají enigmatické starověké hliněné tabulky. Nejcharakterističtějšími sochařovými bytostmi jsou jedinci, dvojice a rodiny šelem psovitých. Anatomie jejich vzájemných vztahů se podobá lidským interakcím, i tady jde o mateřskou péči nebo o boj o dominanci. Drží rodiny pohromadě láska nebo pocit bezpečí? Co předcházelo situaci trojice šelem vzájemně propletených agresí? A co bude následovat? Figury sochař skládá tak dobře, že švy nejsou patrné. Originální způsob spojení tvarů se v 80. letech vyvinul v nové organismy, tzv. článkovce. Převážilo rostlinné a hmyzí téma s probarveným povrchem a transparentními laminátovými křídly. Vznosné vertikální tvary připomínají vážky, grimasy zelené vegetace zvířecí tlamičky. Kresby vznikaly ve stejných obdobích jako sochy, ale mají své samostatné velmi abstrahované téma. Dostávají se k elementární úrovni stvoření. Soukromá Genesis vychází z dlouhodobého pozorování přírodního růstu, rozkvětu a zmaru. Autor svou tvorbu nazývá svévolným přírodopisem, vytvořil komplexní univerzum, kde hlavní roli hraje to, co jsme vypozorovali v přírodě. Pauzerův svět není zlý, ale je jisté, že nic lidského a zvířecího v něm neminul a nepotlačil. Svá stvoření buduje jako organismus, vnímá je jako osoby, nikoli artefakty. Je mýtickým stvořitelem. Karel Pauzer se narodil v Praze 4. 12. 1936. Absolvoval sochařský ateliér Jana Kavana na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Vystavoval na řadě samostatných a kolektivních výstav doma i v zahraničí. Svými díly je zastoupen v soukromých i státních sbírkách. Kurátorkou výstavy je Martina Vítková. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="1. 11. 2025–1. 2. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Josef Bolf / Josef Váchal – Budoucí minulost" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava Budoucí minulost propojuje dvě výrazné osobnosti českého umění: současného malíře a kreslíře Josefa Bolfa (*1971) a všestranného umělce první poloviny 20. století Josefa Váchala (1884–1969). Přestože jejich tvorbu odděluje téměř celé století, spojuje je podobná citlivost k temným vizím, které vystupují z lidského nevědomí. Oba sdílejí fascinaci kosmologií a tarotovými archetypy, v nichž se zrcadlí prastará touha po poznání skrytých sil.  Bolf vytváří introspektivní obrazy zasazené do nočních, snových krajin, v nichž se prolínají dětské vzpomínky, sny a existenciální úzkost současného člověka. Jeho melancholické postavy a sídlištní scenérie vyzařují tichou, ale intenzivní atmosféru. Váchal ve svých malbách, kresbách, grafikách i autorských knihách reflektuje duchovní krizi moderní doby. Jeho démonické a apokalyptické vize jsou zároveň fascinující i kritické, přičemž vycházejí z jeho hlubokého zaujetí magií a okultismem. Výstava je koncipována jako cesta – od introspektivních krajin Josefa Bolfa až k mystické imaginaci Josefa Váchala. Jejím centrálním motivem je touha po nahlédnutí „jinam“: do snů, fragmentů vzpomínek a vizualizací vnitřních procesů. Vyvrcholením je společná freska složená z maleb a kreseb, která odkazuje k jejich sdílené fascinaci duší člověka v astrálních sférách a posmrtných životech. Budoucí minulost není retrospektiva ani konfrontace, ale setkání v bezčasí, kde se realita mísí s představou. „Existuje svět jen jako představa nebo sen? A komu se vlastně zdá?“ ptá se Josef Bolf. A spolu s Váchalem zve návštěvníky k tomu, aby hledali odpověď. Kurátorka: Sandra Baborovská[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Kubismus. Sbírka Západočeské galerie v Plzni" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="1. 11. 2025 - 1. 2. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava představuje jednu z nejkvalitnějších kolekcí českého kubismu, kterou spravuje Západočeská galerie v Plzni (založena v roce 1953). Její systematické budování zahájil na začátku šedesátých let první ředitel galerie Oldřich Kuba (ve funkci v letech 1954–1985), jehož sběratelská vize a cílevědomost zásadně formovaly charakter celé instituce.  Klíčovým impulzem se pro něj staly dvě výstavy, které v Československu sehrály důležitou roli v obnově zájmu o českou avantgardu: Zakladatelé moderního českého umění (Brno 1957; repríza Praha 1958) a monografická expozice Bohumila Kubišty (Praha 1960; repríza Brno 1960–1961). Tyto projekty podnítily nejen veřejnou rehabilitaci moderního umění, potlačovaného během nacistické a komunistické totality, ale také inspirovaly Oldřicha Kubu v jeho nové akviziční strategii zacílené na díla autorů českého kubismu a celé české avantgardy, která začal programově nakupovat do plzeňské sbírky.  Oldřich Kuba byl obzvláště fascinován Kubištovým dílem – natolik, že zahájil cílenou a velmi aktivní akviziční kampaň, kterou pojmenoval „Operace Kubišta“. Oslovoval soukromé sběratele, kteří zapůjčili Kubištova díla na jeho monografickou výstavu, a postupně od nich získával klíčová díla tohoto zásadního tvůrce českého kubismu. Mezi nimi byli například herečka Národního divadla a vdova po Karlu Čapkovi Olga Scheinpflugová, vdova po malíři Josefu Čapkovi Jarmila, spisovatel a dramatik František Langer, malíř František Muzika, nakladatel Rudolf Škeřík, bratranec Bohumila Kubišty František nebo malíř Jan Zrzavý. Kuba následně vybudoval reprezentativní kolekci děl i dalších význačných osobností spjatých s českým kubismem – mimo jiné Emila Filly, Otto Gutfreunda, Václava Špály, Josefa Čapka, Jana Zrzavého či Antonína Procházky.  Výstava je rozvržena po autorských souborech do dvou pater. Nejpočetnější, který náleží Emilu Fillovi, je umístěn samostatně ve druhém patře. Expozice je doplněna o medailony autorů s důrazem na jejich nejdůležitější prezentovaná díla. V popiskách exponátů zmiňujeme rovněž rok nákupu, dobovou cenu a provenienci. V případě, že dílo bylo

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Dvojice: Pavel Scerankováa Dušn Zahoranský" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="17. 9. 2025 – 10. 1. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský Výstavní cyklus Dvojice tematizuje partnerské soužití dvou aktivních umělců. Sochaři Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský tvoří nejen vedle sebe, ale občas i společně. „Když jsme předloni dělali objekt Lešení pro výstavu v Litomyšli, tak jsme chodili do ateliéru na střídačku a plynule jsme navazovali jeden na druhého,“ vypráví Pavla. „Společných realizací máme jen pár, ale naše samostatné věci se dobře navzájem doprovázejí. Všechno spolu konzultujeme a většinou pak společně fungují moc dobře.“ Z jejich společných projektů lze jmenovat dětské hřiště v Litomyšli (2017), Sluneční hodiny v budově City Tower na pražské Pankráci (2024) nebo instalaci Abeceda rozkladu na festivalu v Boskovicích (2025). Největší společnou výstavu, nazvanou Práce na budoucnosti, měli před šesti lety v brněnské Fait Gallery. Pavla a Dušan bydlí s dcerou a synem na pražské Letné, odkud to mají jen kousek na Akademii výtvarných umění, kde společně již jedenáctým rokem vedou ateliér Intermédia 2. „Já rád učím tak, že se snažím studenty strhnout dějem. Některé věci nejde vymyslet, musíš je prostě zkoušet a dělat. Pavla dokáže ohlídat, aby se tahle moje energie nestala formou nátlaku,“ přibližuje Dušan, jak společné vedení ateliéru funguje. „My jsme s Dušanem vlastně hodně rozdílní, takže se dobře doplňujeme,“ dodává Pavla a pokračuje: „V podstatě se vzájemně vykrýváme podle toho, kdo má zrovna jaké jiné povinnosti. Vedení ateliéru ve dvojici je určitě energeticky funkčnější model, než když je na to člověk sám.“ Oba se shodují, že zásadní je, jaký kolektiv studentů se v tom kterém roce v ateliéru sejde. „Zrovna teď je to docela radostné,“ konstatuje Pavla. A v čem si je jejich tvorba podobná a v čem se liší? „Společná je nám důvěra, že materiál sochy, když je správně opečován, dokáže něco podstatného vyjevit.

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="12. – 21. 9. 2025 " font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="KAŽDÝ MŮŽE BÝT UMĚLCEM " use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Výstava obrazů, které namalovali lidé s mentálním postižením " font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]KAŽDÝ MŮŽE BÝT UMĚLCEM představuje obrazy, které vytvořili lidé s mentálním postižením. Cílem projektu je zviditelnit jejich umění a motivovat je k další tvorbě. „Umění je o různém pohledu na svět. Umožňuje nám vidět věci skrze umělcovy oči, čímž se občerstvuje náš vlastní pohled a obohacuje naše imaginace. Každý z těchto umělců tvoří ve svém světě a my jsme zváni do jeho světa vstoupit,” říká Magdalena Westman, arteterapeutka a členka odborné poroty. Jde o ojedinělý projekt, do kterého se zapojují lidé s mentálním postižením z celé ČR a díky účasti autorů ze Slovenska začínáme být i mezinárodní. Letos do soutěže dorazilo 244 obrazů a vystaveno bude 197 nejpůsobivějších. Jejich autoři jsou lidé s různou formou mentálního postižení nejmladšímu účastníkovi je 5 a nejstaršímu 81 let. Téma: MŮJ BAREVNÝ SVĚT Charitativní on-line aukce obrazů na portále Livebid.cz 6. 10. 2025 od 18.00 hodin Letos počtvrté je možné zakoupit některé z vystavených obrazů v online aukci. Celá částka, za kterou se obraz vydraží, půjde na podporu autora obrazu. Zakoupením obrazu tedy podpoříte daného umělce a motivujete jej k další tvorbě. V katalogu aukčního portálu Livebid.cz si již nyní můžete prohlížet 213 obrazů. Konec podávání limitů do aukce je 6. 10. 2025 v 18 hodin. Vyvolávací ceny začínají již na 100 Kč. Děkujeme všem, kteří nás podporují: Záštitu poskytla manželka prezidenta ČR Eva Pavlová, Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hlavního města Praha, ÚMČ Praha 1 a ÚMČ Praha 4. Grafické zpracování letáků a vizuálů je dílem Frank ateliér. Právní služby nám zdarma poskytla právní kancelář ARROWS. Velmi si vážíme podpory Nadace Jana a Medy Mládkových – Musea Kampa, díky které můžeme obrazy našich umělců vystavovat právě zde. Online aukce probíhá na aukčním portálu Livebid.cz. Mediálním partnerem je Nadace BigBoard, sponzorem

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="27. 9. – 26. 10. 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="cityLOVE" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Dej městu pozornost, vrátí ti lásku" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Název cityLOVE označuje dlouhodobý projekt českých fotografů Jany Jabůrkové a Jiřího Turka. První fotografie kolekce jsou více než dvacet let staré. Na výstavě uvidíte jen malý zlomek ze série, která aktuálně čítá přes 600 snímků z celého světa. Základem všech fotografií je atmosféra, přičemž není důležité, aby byly ostré a popisné. Jejich cílem je zachytit mizející genius loci měst tak, aby divák cítil náladu daného místa, aby měl jedinečný pocit, který zažili fotografové.  Autoři zachycují děje, sledy událostí i běžné pouliční příběhy. Podoba konečné verze vyplyne z nálad a dojmů, které mají spjaté s průběhem focení. Velkoformátové fotografie s vysokým leskem jsou vyrobeny technologií Resin Art, kdy se snímek nalepený na hliníkovou desku ručně polévá pryskyřicí. Část vystavených fotografií je natištěna na archivním fotoplátně a rovněž nalepena na hliníkové desce (Dibond). „Znáš ten okamžik, když se vracíš letadlem zpátky domů a těsně před přistáním tě zaplaví pocit, že to tvoje město je to nejlepší na světě? Je to chvilka a zažíváš ji právě a jenom těch pár kilometrů nad zemí… tak přesně tenhle pocit se s Janou snažíme zachytit všude, kde jsme. Jen s tím rozdílem, že stojíme nohama na zemi,“ vysvětluje Jiří.    „Jsme pozorovatelé, návštěvníci, náhodní kolemjdoucí, ten správný okamžik nijak uměle nehledáme, najde si nás sám. Buď ho cítíš, nebo ne. Ty dáš městu svoji pozornost a ono ti ji stonásobně vrátí,“ doplňuje Jana.   Jana Jabůrková (* 1975) pracovala v cestovní kanceláři, médiích, PR i jako tisková mluvčí společnosti ČEPS nebo Rusnokovy vlády. Vždy však chtěla fotografovat: svůj sen si splnila a od roku 2014 spolupracuje s Jiřím Turkem.  Jiří Turek (* 1965) začínal jako fotoreportér. Fotografoval osobnosti, jako jsou David Bowie, Luciano Pavarotti, Lou Reed, Sting, členové kapely Rolling Stones, světové kampaně pro Finlandia vodku, Aegon nebo

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Tilo Baumgärtel, Mihael Milunović" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Ozvěny neviděného" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Společná výstava dvou generačně blízkých umělců – Tila Baumgärtela (1972), žijícího v Lipsku, a Mihaela Milunoviće (1967), který se pohybuje na trase Paříž-Bělehrad – spojuje dva odlišné malířské světy plné vrstevnatých vizuálních příběhů a osobité dramaturgické strategie, zasazené do sfér pokřivené reality. Oba umělci pracují s nelineárními dějovými linkami a zachycují prchavé, zároveň statické i dynamické momenty naplněné absurdními a surrealistickými obrazy, snovými vizemi nebo fragmenty vzpomínek – případně tím, co by se tak mohlo jevit. Navozují pocit skličující reality, která se řídí vlastními pravidly a logikou. Jejich malířské kompozice představují poutavé situace zasazené do věrohodného interiéru i exteriéru, a tím dále umocňují dojem poněkud neobvyklého světa. Významnou roli zde hrají přírodní prvky, které scénám dodávají symbolický rozměr a emocionální intenzitu. Inscenované scény na základě divadelních postupů, filmových strategií nebo kolážovitých instalací mikropříběhů vytvářejí komplexní obrazové prostory, ve kterých se prolínají časové osy, perspektivy a významové vrstvy. Výstava Ozvěny neviděného nabízí pohled na současný stav evropské figurativní malby a zároveň otevírá prostor pro aktivní reflexi, intuitivní interpretaci a hodnocení toho, co je znázorněno. Michal Stolárik Kurátor výstavy[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="28/6 – 12/10" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Z očí do očí – OKO v umění 1900-2025" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Vidět je zázrak. Vidět znamená vědět, oko ztotožňujeme s poznáním. Říkáme třeba: Co oči nevidí, to srdce nebolí. Oko se jeví jako brána, kterou k nám vnější svět proniká. Oko je významný komunikační kanál, okno do duše, portál imaginace. Oko přejímá symboliku strážce, kontroly. O tom my, obyvatelé světa dohledu, sledovaní každou vteřinu svého života, na cestě do práce, v obchodě i skrze svá vlastní elektronická zařízení, víme své.  Umělci vnímají oko jako dveře, druh zrcadla, motiv přechodu do jiných dimenzí. Dávno víme o vševidoucím oku objektivu, kina s oblibou pojmenováváme OKO a chápeme je jako tunel do světa. Očím nelze uniknout. V malbě, objektu, videu či pracích na papíře uvidíte poklady ze sbírek musea, doplněné o zápůjčky institucí, soukromých sběratelů a autorů.  Mezi něž patří František Kupka, Salvador Dalí, Man Ray, Andy Warhol, André Derain, Jan Zrzavý, Toyen, František Muzika, Mikuláš Medek, Květa Válová, Dalibor Chatrný, Adriena Šimotová, Karel Pauzer, Karel Nepraš, Milan Knížák, Milan Kunc, Jiří David, Jaroslav Róna, Patricie Fexová, Milan Cais, Josef Bolf, Krištof Kintera, Masker, Jaroslav Vožniak, Pavel Nešleha, Milan Cais, Václav Chochola, Jindřich Štyrský, Václav Zykmund, Václav Tikal, Jaromír Funke, Emila Medková, Josef Dumek, Alén Diviš, Ondřej Navrátil, Lukáš Rittstein, Jan Adamec, Diana Winklerová, Jan Hísek, Luboš Plný, Rudolf Adámek, Anežka Hošková, Jiří Černický, Björn Steinz, Matyáš Maláč, Miloš Ševčík, Naďa Plíšková, Zdenka Hušková, Vladimír Houdek, Nik Timková, Jan Konůpek, Radka Bodzewicz, Yvonne Vácha, Marie Lukáčová, Barbora Šlapetová, Josef Bolf, Míla Preslová, Magdalena Jetelová, Daniela Mikulášková, Gabina Fárová, Libor Fára, Václav Stratil, Lenka Klodová, Adam Štech, Ladislav Zívr, František Hudeček, Peter Rónai, Michael Rittstein. Výstava vás sleduje tisícem očí. Očividně.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="14/6 – 12/10 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Kupka a karikatura – Zrcadla Pravdy" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="František Kupka a satirická kresba v Paříži 1900" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Výstava je součástí programového cyklu, věnovaného Museem Kampa tématům, aspektům a souvislostem díla Františka Kupky. Poslední v řade byly v roce 2017 výstava Ateliérová sousedství. Marcel Duchamp. Raymond Duchamp-Villon, Jacques Villon a František Kupka, a roku 2018, ke stému výročí založení Republiky uspořádaná expozice František Kupka. Legionář a vlastenec. Letošní výstava představí umělcovu tvorbu v době „zlatého věku” satirických časopisů. Ač je Kupka znám především jako jeden z prvních, kdo vykročili směrem k nefigurativnímu umění, představuje jeho satirická tvorba, na první pohled diametrálně odlišná od pozdějších konceptů, v mnohém ohledu substanciální součást umělcova díla. Kupka se sice od této tvorby z perspektivy své nové orientace později distancoval, ale není pochyb, že subversivní prostředí Montmartru, kde na počátku minulého století nejen žil, ale do nehož se integroval, posílilo jeho smysl pro nekonformní řešení, byť by to v tomto případě bylo vázáno na satirickou kritiku společenských poměrů. I jiní umělci pozdější „klasické avantgardy“ prošli tímto procesem, tak jako třeba jeho již zmíněný přítel a soused Jacques Villon. Není pochyb, že právě touto tvorbou, bojovně i skandálně, vstoupil do veřejného prostoru v Paříži, v rodných Čechách i ve Vídni, městě spjatém s jeho prvními úspěchy. Časopisecká satirická kresba se svou schopností rychle a výstižně poskytovat informace, „humorizovat“ problémy moderního života a přitom si zachovat „nádech věčnosti“, oslovovat co nejširší veřejnost, stala mocným prostředkem vizuální komunikace. Na přelomu 19. a 20. století jsme právě v Paříži svědky nebývalého růstu počtu satirických kritických periodik, v nichž kresba hrála přední roli, ba dokonce dominovala, jako v L’Assiette au beurre, kam přispíval i František Kupka svými nejznamějšími satirickými díly. Satirickou kresbou bylo možné podstatně názorněji reagovat

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="14/6 – 10/8 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Eliška Rožátová – Vidět jinak" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Eliška Rožátová, malířka, kreslířka, sklářka, autorka realizací do architektury i volných sochařských objektů, patří mezi výrazné a autentické autorky, které vstoupily na výtvarnou scénu začátkem šedesátých let 20. století. Nejčastěji je zmiňována v souvislosti s okruhem sklářských výtvarníků, nicméně je také excelentní malířka s jedinečným citem pro barvu a osobitým malířským rukopisem. Je to zároveň autorka nadaná odvahou pro experimentování, což se projevilo v hledání nových technik při tvorbě mozaik, v novátorském pohledu na skleněnou plastiku i v současné malbě, kde s klasickými malířskými technikami zachází stejně svobodně jako se sklem. Výstava v Museu Kampa navazuje na monografii vydanou v roce 2024 nakladatelstvím Studio JB a představuje reprezentativní výběr z autorčiny celoživotní tvorby. Soustředí se zejména na inovativní práci se sklem odkazující k vlně neoexpresionismu osmdesátých let a na současnou malířskou tvorbu, přímo pro prostor terasy vznikají dva skleněné Stoly a zároveň zde bude nově instalováno dílo Narušená struktura z roku 1989.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]