Karel Adamus – Čistá poezie (Objekt – mýdla), 1973

Karel Adamus
1943, Plzeň – žije a působí v Třinci
v rámci výtvarné tvorby je samouk

Karel Adamus v polovině 60. let působil jako básník, který se ovšem začal rozcházet s lineárně psanou poezií a postupně začal experimentovat s jednotlivými komponenty básně – jeho tvorbu tak řadíme do širokého proudu tzv. nové (experimentální, vizuální, konstruktivní…) poezie. Adamus pracoval se slovem ne v jeho sémantickém, ale spíše v asémantickém významu, tvůrčím způsobem zacházel s jednotlivými grafémy i jejich torzy.
Většinu své práce označuje souhrnným pojmem Vizuální básně, ty jsou dále členěny do několika významových podskupin: Cigaretové básně (1969–1970) pracují s propalováním papíru a transparentností jeho jednotlivých vrstev, Pohyblivé básně (1970–1971), v nichž je možné manipulovat s jednotlivými částmi díla, divák pohybem dotváří dílo a různé formy jeho čtení; Básně partitury (1973–1976) vzniklé více než ke konkrétní hudební realizaci k návodu „myšlené“ hudby.
Adamus paralelně realizuje Básně objekty a Předmětné básně, v nichž osobitým způsobem rozvíjí odkaz Jiřího Koláře a Ladislava Nováka. Jak v textu o Adamusovi píše Milan Mikulášek: jeho objekty, koláže a asambláže jsou charakteristické nejen dadaistickou hravostí, typická je rovněž permanentní přítomnost vizuální metafory (Artlist, heslo Karel Adamus).
Třetí linku tvorby tvoří Peripatetické básně, vznikající bez autorské a racionální kontroly – vznikaly za chůze, ovlivňovaly je povětrností podmínky (vítr /Větrné básně/, déšť, pohyb autora), v těchto dílech je důležitý prvek náhody.
Karla Adamuse pro výtvarnou scénu „objevil“ začátkem 70. let Jiří Valoch a zahrnul ho do tzv. Brněnského okruhu, jehož hlavním pojítkem byla konceptualizace tvorby, akcent na vizuální a experimentální poezii, procesuálnost díla a jazyk geometrie. V tomto okruhu měl „slezský koncept“ velmi silné postavení, sever Moravy přinesl v tvorbě autorů jako Karel Adamus, Jan Wojnar, Milan Lasota, Jiří Šigut a další velmi osobitá řešení určitých výtvarných problémů. Adamuse (i Wojnara) Valoch zahnul do výběru autorů v boxu vydaném berlínským nakladatelem Arminem Hundertmarkem Edition Hundertmark – Hommage a Valoch, 1972.

Nově získaná práce – Čistá báseň – báseň objekt – díky tomu, že byla publikována (respektive její pro tento účel stvořená varianta) na obálce katalogu Slezský koncept (2004, text Jiří Valoch) patří mezi nejznámější Adamusova díla ze skupiny již zmiňovaných Předmětných básní a Básní-objektů, a je vůbec jedním z prvních děl tohoto typu v jeho tvorbě. Použití zbytků mýdel ukazuje způsob Adamusovy práce s metaforickými odkazy – použité reálné předměty, které jsou určeny k mytí, jsou názvem transformovány do poetického celku – tedy Čisté básně. Nejde o nalezené předměty ani o ready made, uskupení jednotlivých předmětů vychází z promyšlené instalace s vědomě vytvářenými vazbami, umožňující nejrůznější asociace – ty, jak je v tomto případě až ilustrativně vidět, dotváří název, který je nedílnou součástí díla a vede vnímatele (diváka – čtenáře) směrem, který si autor přeje. Vzhledem ke konceptuální povaze díla je nutné ještě zmínit fakt, že každý do Čisté básně vložený předmět několikrát prošel autorovýma rukama.

Museum Kampa se snaží doplnit svou sbírku o díla od autorů, kteří působili na české a slovenské scéně v období, ve kterém Meda Mládková navštěvovala Československo a vytvářela svoji unikátní sbírku, a které díky neznalosti nebo geografické vzdálenosti neměla možnost poznat osobně a získat jejich dílo do sbírek. Kolekce Karla Adamuse zahrnuje nejen objekty, které jsou součástí této žádosti a počítá se s jejich prezentací ve stálé expozici Musea Kampa v Moravském Krumlově, ale je doplněna i kolekcí partitur a typografických básní.

Dílo Karla Adamuse je zastoupeno v Národní galerii v Praze (Sbírka Jiřího Valocha), v Moravské galerii v Brně, v Muzeu umění Olomouc, v Galerii výtvarného umění v Ostravě a v řadě soukromých sbírek včetně zahraničních – Adamus byl v 70. letech součástí mezinárodní korespondenční sítě.

Dílo bylo zakoupeno za podpory Ministerstva kultury České republiky.

Milan Grygar – Bez názvu, 1988

diptych; olej, plátno, 105 x 100 cm

Jitka Svobodová – Oheň I, 1988

drát, papír, barva, v. 80, d. 40, š. 40