K manželům Janouškovým měl blízko i druhý teoretiky skupiny UB 12, Jiří Šetlík. V monografii z roku 1962 Janouškovu tvorbu charakterizoval následovně: „Janouškova tvorba nešla nikdy za hranice přímé sdělnosti a podržovala v sobě starý svár mezi rozumovou stavbou a citovým zaujetím, tedy dialektický rys umělecké práce. Usiloval vždy o to, aby vyjádřil určitý, tu více, tu méně, obecný obsah. Obsah, který vyjadřuje svět lidského myšlení a cítění a směřuje zpátky k němu. Tematickou oblastí je pro něho celá šíře životních dějů, z nichž lze mnohé vyzdvihnout k platnosti obecného i konkrétního znaku či symbolu. To tedy logicky znamená, že zdůrazňuje složky výtvarné proti literárním. Jako v mikrokosmu obráží se v tomto přístupu zápasy o smysl i cesty moderního umění jako určitého celku společenského vědomí. Platí to především o monumentální linii výtvarného umění. Zde se odehrává nejviditelněji zápas o diváka, o soudobého člověka. Janouškovým sochám je možno vždy položit otázku, proč vznikly a kam míří. “

Jiří Šetlík a Vladimír Janoušek, 1984
foto: Hana Hamplová

Foto: Pohled do výstavy Vladimíra Janouška v Nové síni v Praze, 1967
(za plastikou Kyvadlo II Jiří Šetlík)