„Sochařské štěstí“ vstoupilo do života Evy Kmentové poté, co získala vlastní ateliér. Vymanila se z vlivů modernistického sochařství, včetně manželského propojení se sochařem Olbramem Zoubkem, a formovala svůj jedinečný sochařský jazyk v reliéfních obrazech.

Rozřezané a rozštípané kusy odloženého nábytku otiskuje do hlíny, odlévá do betonu a vytváří z nich krajiny. Vzápětí přechází k fyzickým otiskům jako přímému vyjádření své tělesnosti. Otiskuje své ruce, rty, dlaně, čelo, prsty, svá chodidla, celé tělo a odlévá je do sádry. Závažná nemoc ji nutí přejít ke kresbě tužkou i k práci s křehčím materiálem – papírem. Trhá jej, skládá, lepí, napichuje a vrství.

Ve své tvorbě tak zachytila pomíjivost nejen materiálu uměleckého díla, ale i lidské tělesnosti.