Věra Janoušková patří k nejdůležitějším sochařkám v českém umění 2. poloviny 20. století – v rámci své tvorby prošla od tradičních sochařských postupů a realistického tvaru k experimentům s tvarem, materiálem i formou, přičemž reflektovala většinu významných proudů umění druhé poloviny 20. století, od abstraktních forem až po figuraci. Ta se pro ni nakonec stala nejcharakterističtější.
Kolem roku 1963 objevila smaltovaný plech, který se pak pro její tvorbu stal charakteristický. Její figurativní práce představují jinou polohu, než jakou mají groteskní díla Karla Nepraše nebo existenciální plastiky Jiřího Sozanského. Ačkoliv zdánlivá nahodilost a hravost evokuje jakousi humornou hravost, její plastiky jsou spíše osobní odpovědí na tíživou dobovou situaci znemožňující svobodný umělecký projev.

(podle Heleny Musilové)

Pokud jste s námi vyrazili na cestu Mezi sochami, konkrétně na trasu pro zkušenější hráče, narazili jste na sochu manžela Věry Janouškové – Vladimíra Janouška. V doprovodné brožuře jsme o něm psali jako o autorovi, pro nějž byla naprostá umělecká svoboda důležitější než umělecké uznání oficiálních kruhů. Experimentoval s materiály a mechanickými principy, s přáteli ze skupiny UB12 se v 50. letech aktivně podílel na dekonstrukci sorely a otevřeně ve své tvorbě reflektoval nesouhlas s normalizační politikou.

Jeho plastika Květ, která stojí nedaleko zastávky Háje, nám sloužila jako hmotný důkazem toho, že i s režimem nesouznějící umělci mohli místy realizovat zakázky menšího státního významu. Smyčka ideologické kontroly se totiž v případě drobných plastik ve veřejném prostoru, které se staly nedílnou součástí všech nově vznikajících staveb i architektonických celků, postupně lehce povolovala.

V listopadu budeme u nás v Museu Kampa otevírat velkou výstavu jeho děl, na niž Vás srdečně zveme!