Eduard Antal Vlnění II, 1976, sádra, sololit, 85 x 85 cm

Malíř, kreslíř a grafik Eduard Antal (1929–2011) patří k významným představitelům československého neokonstruktivního umění a členům někdejšího mezinárodně činného hnutí Klubu konkretistů. Na výtvarnou scénu vstoupil ve druhé polovině 50. let tématy osamělých městských domů, vesnických stavení, sportovních hřišť a železničních závor, která ztvárnil klasickým přístupem olejomalby na plátně. Zahájením výuky na bratislavské Fakultě architektury SVŠT v roce 1953, tedy v technicistním, racionálně orientovaném prostředí inženýrského projektování, se Antalova výtvarná citlivost obohatila o zkušenosti, které podněcovaly zájem o nalézání souvislosti mezi přírodou a architekturou, a utvrzovaly jej v následném směrování k abstrakci, redukci a autonomizaci výtvarné formy. Příkladem jsou obrazy z počátku 60. let vystavěné na jasném členění obrazové plochy, v nichž umělec transformoval výchozí motiv krajiny do geometrické sestavy barevných ploch, linií a bodů. Příkladem jsou dnes již ikonické obrazy z roku 1966, kompozičně a tvaroslovně již zcela elementární ─ První sníh (1966), Městský motiv (1966), Proměna (1966) či Výchylka (1966). Veden svým vlastním vnitřním programem a v souladu s teoretickými myšlenkami Klubu konkrétistů a definicí termínu „konkrét“, jež označuje „nově stvořený předmět čistých forem“ dospíval Eduard Antal ve druhé polovině 60. let k uplatňování čistých výtvarných prostředků, jimiž lze vizuálně interpretovat objektivní obraz nové skutečnosti. Doposud viděnou realitu (krajina) nahradila věděná skutečnost (nová příroda). Snaha po objektivizaci výtvarného projevu se však netýkala jen tvarosloví, ale i nakládání s barvou, kterou Antal velmi často redukoval na přímý dialog bílé s bílou. Taktéž subjektivitu autorského rukopisu, čitelnou zejména při tradiční malbě štětcem, nahradila originální metoda vrstvené a sbrušované sádry, tedy technologicky originální přístup, který je principiálně blízký uvažování architekta.
V nízko-reliéfních obrazech se Antal zaměřoval na možnosti budování prostorových plánů a optického vyjádření silových a pohybových dějů, které známe z dění v přírodě. Zajímal jej dialog hladkých a texturních povrchů, rozdílnost výšek jednotlivých plánů, sevření kompozice do pevného rámce či naopak rezonování ven z formátu. Podobně jako představitelé op-artu, počítal i Eduard Antal s imaginárními změnami obrazového pole spouštěnými reálným pohybem diváka kolem díla, střídáním úhlu pohledu a změnou světelných podmínek, kdy reliéfní kompozice mizí, zintenzivňuje se, mění svůj charakter, aktivuje další kompoziční řešení a otevírá tak nové cesty našemu vnímání a interpretaci.
V monochromním obraze Vlnění II z roku 1976 Antal rozvinul principy vizuálního vlnění, které vyjádřil zejména důrazem na zmnožování a sčítání proudící hmoty. Oblými tvary a měkkostí linií vytvořil komplementární protipól k pravoúhlým kompozicím, které jsou typické pro Antalovu tvorbu 2. poloviny 60. let.
Ilona Víchová

Popiska:
Eduard Antal
Vlnění II, 1976
sádra, sololit, 85 x 85 cm,

 

Leonid Ochrymčuk 55 LOB 08, 1985 akryl, olej, plátno, 160 x 110 cm

akryl, olej, plátno, 160 x 110 cm