„Ve svém malém pražském ateliéru Šimotová vede tichý dialog se svými postavami. Jsou někdy značně abstraktní, či jen velmi zlehka naznačené, jindy mají silné kontury a jsou zvýrazněny přiloženým tvarem sahajícím do prostoru,“ napsala Meda Mládková v roce 1979. Právě zájem o tělesnost a křehkou pomíjivost lidské existence stojí ve středu tvorby Adrieny Šimotové, jedné z nejvýraznějších postav českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Ač vystudovaná malířka a sklářka, výrazné barvy vyměnila za subtilní valéry šedé a bílé, občas doplněné akcentem modré či červené. Před plátnem často dávala přednost papíru, který vrstvila, skládala a otiskovala do něj části svého těla. Lidské tělo, třebaže abstrahovanější a spíše tušené je u Šimotové přítomné i v pozdní tvorbě.