Vladislav Mirvald, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého neokonstruktivismu, se stejně jako Zdeněk Sýkora ke geometrické a racionální výstavbě obrazu propracoval skrze krajinomalbu a zájem o deskriptivní geometrii. Jeho krajiny tvořené barevnými skvrnami se postupně stávaly čím dál tím abstraktnějšími a důležitou roli v jeho proměně pak hrál experiment a hledání nových tvůrčích metod. Ve svých kaňkážích a zmrzlážích neměl proces pevně pod kontrolou, výsledná podoba díla záležela z velké části na náhodě. Postupem času se pak jeho tvorba stále více a více racionalizovala, obrazová plocha začala být geometricky organizována a na síle nabírala otázka řádu, zákonitosti a pravidla. Jeho kružnicové kompozice, undulační válce i obrazy využívající moaré efektu bývají označovány nálepkou op art, jak však zdůrazňuje Kateřina Štroblová s odkazem na Jiřího Valocha, sám Mirvald se za op artistu nepovažoval – spíš než o estetické působení mu šlo o konstrukci obrazu.