Brněnský umělec Pavel Rudolf (*1943) patří k důležitým představitelům konceptuálněabstraktního umění. Jeho přirozený smysl pro propojení racionálního uvažování a intuice brzy vyústil ve specifický výtvarný názor založený na „ryzosti výchozího konceptu a zacílení na divákovu mysl a intelekt“, jak výstižně zhodnotil brněnský teoretik Jiří Valoch. 

Výstava v Museu Kampa prezentuje průřez Rudolfovou tvorbou od šedesátých let po poslední práce, přičemž zdůrazňuje zejména médium obrazu. K nejstarším dílům náleží malby na pomezí figurální tvorby a abstrakce, v nichž umělec vycházel z reziduí lidských postav a transformoval je do lapidární výtvarné skladby. Tyto obrazy se staly předstupněm kompozic blížících se totemickému znaku vystavěnému na jazyce stylizovaných zoo-, antropo- nebo biomorfních forem (Bez názvu, 1966). 

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let Rudolf vytvářel malby na papíře, ve kterých kombinoval racionální prvek procesů transformace, determinace, prostorové progrese či promítání s emocionálně cítěnou expresivní malbou. V těchto dílech tematizoval procesy rozpadu a výbuchu, nebo naopak prorůstání či růstu, což dokládají jak středně velké malby na kartonu z konce sedmdesátých let (Podivná geneze, 1978; Moře–Planeta, 1978), tak velkoformátové malby na papíře nebo na plátěných roletách z druhé poloviny osmdesátých let. Významnou formální protiváhu k těmto expresivním pracím představuje cyklus záznamů na papíře (Bez názvu I–VIII, 1988), v nichž umělec opakoval a řadil v ploše zcela oproštěné geometrické prvky tak, že vznikaly radikální rytmické struktury. 

Od roku 1998 Pavel Rudolf kontinuálně pracuje s médiem klasického obrazu vytvořeného akrylem na plátně. V těchto neokonstruktivních obrazech navazuje na svůj starší zájem o proměny geometrického tvaru posouváním bodů po předem vytyčených drahách. Tentokrát však v ploše plátna posouvá geometrické prvky – kružnice, půlkružnice či segmenty kruhu, které rýsuje kružítkem. Zvolené tvary buď řadí, či překrývá po řádcích, takže vzniká horizontálně-vertikální rastr, jindy proces řazení odvíjí v určitém tvaru, například v kruhu, čímž se ve struktuře prosazuje samotná geometrická forma (Uspořádání, 2001, sbírka Musea Kampa). Tématem těchto děl je nejen samotné pravidlo organizace výchozího prvku, ale i volba konkrétní barevnosti, jež se během let proměňuje (Uspořádání, 1998, sbírka Musea Kampa). Zatímco ve starších obrazech se Rudolf spíše omezoval na radikální černo-bílou barevnost nebo upřednostňoval monochromii určitého tónu, v mladších dílech se často dopracovává k sofistikovanějším řešením, a to jak v kombinatorice uspořádání jednotlivých stavebních prvků, tak i ve stanovení jejich barev. Skrze tento koncept Rudolf v posledních letech dociluje složitějších kompozic založených na bohatosti barevné škály a komplikovanosti struktury (Uspořádání, 2019), přičemž využívá nejenom médium klasického obrazu, ale také kresby či počítačové grafiky. 

Pavel Rudolf svým konzistentním dílem rozvíjeným od šedesátých let po současnost obohatil výtvarnou scénu o originální polohu konceptuálního konstruktivismu, kterou můžeme vnímat jak smyslovým prožitkem, tak intelektem. V rámci této specifické výtvarné polohy Rudolf v poslední době dospěl – a dospívá – ke stále důraznější estetice barevných struktur, aniž by tím jakkoli narušil nosnost výchozího konceptu. 

Ilona Víchová, 2025

Pavel Rudolf 

– narodil se 21. června 1943 v Brně

– v letech 1959–1963 studoval Školu uměleckých řemesel v Brně 

– v letech 1963–1967 studoval na pedagogické fakultě v Brně (obory výtvarná výchova a matematika)

– žije a tvoří v Brně-Řečkovicích