Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský

Výstavní cyklus Dvojice tematizuje partnerské soužití dvou aktivních umělců. Sochaři Pavla Sceranková a Dušan Zahoranský tvoří nejen vedle sebe, ale občas i společně. „Když jsme předloni dělali objekt Lešení pro výstavu v Litomyšli, tak jsme chodili do ateliéru na střídačku a plynule jsme navazovali jeden na druhého,“ vypráví Pavla. „Společných realizací máme jen pár, ale naše samostatné věci se dobře navzájem doprovázejí. Všechno spolu konzultujeme a většinou pak společně fungují moc dobře.“ Z jejich společných projektů lze jmenovat dětské hřiště v Litomyšli (2017), Sluneční hodiny v budově City Tower na pražské Pankráci (2024) nebo instalaci Abeceda rozkladu na festivalu v Boskovicích (2025). Největší společnou výstavu, nazvanou Práce na budoucnosti, měli před šesti lety v brněnské Fait Gallery.

Pavla a Dušan bydlí s dcerou a synem na pražské Letné, odkud to mají jen kousek na Akademii výtvarných umění, kde společně již jedenáctým rokem vedou ateliér Intermédia 2. „Já rád učím tak, že se snažím studenty strhnout dějem. Některé věci nejde vymyslet, musíš je prostě zkoušet a dělat. Pavla dokáže ohlídat, aby se tahle moje energie nestala formou nátlaku,“ přibližuje Dušan, jak společné vedení ateliéru funguje. „My jsme s Dušanem vlastně hodně rozdílní, takže se dobře doplňujeme,“ dodává Pavla a pokračuje: „V podstatě se vzájemně vykrýváme podle toho, kdo má zrovna jaké jiné povinnosti. Vedení ateliéru ve dvojici je určitě energeticky funkčnější model, než když je na to člověk sám.“ Oba se shodují, že zásadní je, jaký kolektiv studentů se v tom kterém roce v ateliéru sejde. „Zrovna teď je to docela radostné,“ konstatuje Pavla.

A v čem si je jejich tvorba podobná a v čem se liší? „Společná je nám důvěra, že materiál sochy, když je správně opečován, dokáže něco podstatného vyjevit. Pavla je ale v tom, jak dovede kombinovat různé materiály, mnohem hravější,“ vysvětluje Dušan. „Radost z práce v materiálu je pro nás oba určitě hodně důležitá. Dušan je mnohem zručnější než já, umí vyrobit úplně všechno, a to tak, že to bude skvěle fungovat. Já jsem spokojená, už když moje věci fungují jen taktak,“ říká Pavla a Dušan hned doplňuje: „Ta hrana, kde věci akorát začínají fungovat, je strašně zajímavá. Tam je větší šance, že přijdeš na něco nového, zajímavého, než když opakuješ nějaké již osvědčené řešení.“ Blízkost jejich přístupů má podle obou výhodu i v tom, že mohou nejenom sdílet jeden ateliér, ale že dokonce mají i společné nářadí.

Pavla Sceranková (* 1980) se narodila v Košicích. Jejím otcem byl sochař Peter Sceranka, který měsíc po jejích devatenáctých narozeninách předčasně zemřel. S Dušanem, který se krátce před tím vrátil do Košic po studiích v Bratislavě, se seznámila, když se s několika přáteli angažoval v odlití a realizaci pomníku, na kterém otec pracoval poslední dva roky života. Na počátku milénia vystudovala pražskou AVU a samostatně vystavuje od roku 2006. Na pražské Pankráci je k vidění její šestimetrová socha Souhvězdí pasažérky a v letech 2020–2022 realizovala Památník válečným veteránům v Ostravě. Velkou samostatnou výstavu měla na jaře 2025 v galerii 8smička v Humpolci. „Mám ráda spontánní způsob práce, kde nemusím brát moc ohled na konstrukční řešení. V případě soch do veřejného prostoru je naopak konstrukční řešení neopominutelnou součástí díla,“ objasňuje Pavla, jaký je rozdíl mezi galerijními díly a venkovními realizacemi.

Dušan Zahoranský (* 1972) vyrůstal v Havířově a v Košicích. Po studiích na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě nastoupil na místo asistenta na nově ustavené fakultě umění košické Technické univerzity. „V roce 2000 byla Pavla přijata na AVU a já jsem šel pár let nato do Prahy za ní. Juraj Bartusz a část košické umělecké scény mi to, myslím, neodpustili dodnes,“ vypráví Dušan. Ve svých sochách často pracuje s textem nebo je pojímá jako jakousi prostorovou kresbu ze silnějších drátů či trubek. „Jsem bytostně konceptuální autor, což ale s sebou nese, že některé věci jde spíš realizovat do veřejného prostoru než v galeriích, a to hlavně kvůli měřítku a produkčním nákladům. Není to tak, že bych preferoval intervence do veřejného prostoru, ale tento typ umění se skoro neprodává,“ nahlíží svůj přístup k dílům do galerie a do exteriéru. Představované kresby jsou v podstatě skicami k budoucím možným sochám. Většina z nich vznikla v rámci jeho berlínské rezidence v Kunstverein am Rosa-Luxemburg-Platz v roce 2025.