stala-expozice-interier01
kupka2
sbirky_kupka01_CZ
sbirky_gutfreund01_CZ

stálá expozice

František Kupka
& Otto Gutfreund
& Jiří Kolář

Základem sbírky Jana a Medy Mládkových a zároveň stálé expozice Musea Kampa jsou dvě kolekce dvou výjimečných umělců: Františka Kupky a Otto Gutfreunda.

 

František Kupka (1871–1957)

Museum Kampa od svého otevření v roce 2003 prezentuje osobnost a tvorbu Františka Kupky. Tento snad nejdůležitější český malíř 20. století, většinu svého života žijící ve Francii a udržující stálý kontakt s pražským prostředím, je pro Kampu více než jenom mnoha díly dobře zastoupeným autorem – je zejména osobně spjat s mecenáškou, sběratelkou a zakladatelkou Musea Kampa Medou Mládkovou. S Kupkou se pravidelně setkávala v Paříži už od dob svých studií dějin umění na Sorbonně a postupně získala řadu jeho děl, včetně jednoho ze dvou prvních veřejně prezentovaných nefigurativních obrazů vůbec, Amorfu – Teplou chromatiku, poprvé vystavenou na pařížském Podzimním salonu v roce 1912.

Koncem devadesátých let 20. století se Meda Mládková rozhodla svou výjimečnou kolekci věnovat hlavnímu městu Praze a vystavovat v Museu Kampa s vědomím, že právě veřejná dlouhodobá prezentace je důležitá pro Kupkovo zasazení do kontextu světových dějin umění. Proto zde vznikají i výstavní projekty věnované určitým zajímavým aspektům jeho tvorby.

Stálá expozice představuje klíčová obrazová díla ze sbírek Musea Kampa a obměňující se výběr kreseb – podoba expozice je také upravována dle aktuální stávající výstavy. Stálá expozice je rozdělena do několika okruhů. V první části se má návštěvník možnost seznámit s figurativní Kupkovou tvorbou zejména z let 1899–1911, která stojí v počátku jeho cesty k nefigurativnímu/abstraktnímu umění. Mezi obrazy vyniká zejména olej Žigoletka (Io, kráva), namalovaný jakoby jedním tahem štětce – obrazy s náměty pouličních holek, žigoletek či „dorotek“ Kupka maloval po svém přestěhování na předměstí Paříže a systematicky v nich studoval různé záběry a postoje figur: profil zblízka, polopostavu ánfas a celou postavu. Další dvě části expozice se soustředí na Kupkův způsob práce s barvou, vycházející z jeho vlastního konceptu „barevných plánů“ odlišného od tehdy se prosazujícího kubistického pojetí plochy a barevnosti (lépe nebarvy). Užití barevných plánů umožnilo Kupkovi rozdělit objem způsobem odlišným od pravidel modelace i klamné stereoskopie trompe l’œil. V Kupkově tvorbě je možné rozpoznat odkazy na znalosti aktuálních vědeckých poznatků a dobové techniky, zmiňován je např. vliv francouzského fotografa a filmaře Étienna-Julese Mareyho na jeho tvorbu. Pod vlivem Mareyho chronofotografie je možné spatřovat některá Kupkova díla, sérii akvarelů a pastelů Žena zalévající květiny (1910–1911). Estetikou filmu je silně ovlivněn velký obraz Trh (1920–1921). Třetí část ukazuje, jakým způsobem se Kupka soustředí na problematiku bodu, linie a plochy. Kupka po roce 1912, tedy po veřejném vystavení dvou čistě abstraktních obrazů vůbec, souběžně rozpracovává dva přístupy: nepravidelné formy a jednoduché geometrické útvary, což byl v jeho dosavadní tvorbě nový aspekt. Ve vertikálách (v expozici mj. studie k obrazu Vertikální plány) jde o rytmizovanou geometrizaci obrazového prostoru vedoucí až ke statickému, vyrovnanému klidu. Oproti tomu „amorfní“ přístup dále rozvíjí otázku pohybu, bodu, čáry a prostoru. Výjimečný obraz Katedrála představuje sumarizaci obou těchto přístupů, „kde každý tón je kladen podle zřejmého odhadu a kde každá krychle je svou jednotkou světelné hodnoty jedním tónem v orkestrální skladbě“ (František Kupka, Tvoření v umění výtvarném, 1923).

 

Otto Gutfreund (1889–1927)

Gutfreundovo dílo představuje nejkomplexnější rozvinutí kubismu v evropském sochařství. S počáteční fází kubismu se seznámil ještě během svého studia v Paříži v letech 1909 a 1910. Ve své tvorbě dospěl nejprve ke kuboexpresionismu (Úzkost, 1911; reliéf Koncert a dvě varianty Hlavy otce – Autoportrétu, 1912), v němž řešil otázku nového pojetí plastiky dynamizací výrazu zalomením povrchu sochy do hran a ploch. Následně se zabýval problematikou kubistické sochy (Kubistické poprsí, 1913–1914), radikálním způsobem sochařskou formou aktivizující prostor. Jako jediný z tehdejších sochařů spoluutvářel vývojové proměny kubismu, známé z tvorby jeho hlavních protagonistů Pabla Picassa a Georgese Braqua, avšak modelované metafyzickou obsahovostí, příznačnou pro středoevropské prostředí.

Gutfreund po první světové válce, kterou zažil jako přímý účastník, problematiku kubistického tvarosloví opustil směrem k zejména figurálním civilistním plastikám jednoduchých oblých tvarů. Ty pomáhaly definovat nový vizuální styl mladé Československé republiky, vzniklé v roce 1918.