Sylva Lacinová Hlava se šrouby, 1972 patinovaná sádra, železný prvek, výška 46 cm

Sylva Lacinová
Hlava se šrouby, 1972
patinovaná sádra, železný prvek, výška 46 cm

Sylva Lacinová (1923–2019) patří ke generaci velkých sochařek. Vedle známých souputnic Evy Kmentové, Zdeny Fibichové a o něco starší Hany Wichterlové představuje Lacinové dílo specifickou polohu českého sochařství, které je vystavěno na citlivém propojení klidné uzavřené formy s jemně propracovaným detailem. Smysl pro účinek konkrétního materiálu, kterým může být dřevo, kámen, sádra, keramika, plast nebo bronz, a jemný cit pro harmonizaci sochy s okolním prostředím naplňují její tvorbu nebývalou senzibilitou. Jazyk znakových forem odvozených z lidské figury nebo přírody je na jedné straně využít ve statických kompozicích a na straně druhé uplatněn v živé rytmizaci konvexních a konkávních linií a tvarů. Vedle sochařských realizací do veřejného prostoru, exteriérových děl pro architekturu i volná prostranství, vytvořila Sylva Lacinová řadu plastik do veřejně přístupných interiérů. Jako protipól k těmto monumentálním realizacím vznikaly v jejím ateliéru komorní plastiky, v nichž sochařka směřovala k hlubší psychologizaci.

Během války Lacinová absolvovala reálné gymnázium v Brně a večerní kurzy modelování na Škole uměleckých řemesel. Její cestu výrazně ovlivnilo studium na Škole umění ve Zlíně u sochaře Vincence Makovského, jehož názory a dílo ctila po celý život. V poválečných letech 1945–1950 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství u Karla Pokorného. Díky profesorovi dějin umění V. V. Štechovi podnikla řadu studijních zájezdů do Itálie a Francie a seznámila se s tamní sochařskou scénou. Nejdůležitější zahraniční cestu však absolvovala v roce 1965. Tehdy navštívila anglického velikána Henryho Moora přímo v jeho ateliéru a zahradě obydlené sochami. Ve svých vzpomínkách toto setkání považovala za důležitý milník, který ji utvrdil ve směřování k moderní formě, tvarové stylizaci a návratu k výchozímu „primitivnímu“ tvarosloví. Zde si také naplno uvědomila vzácnou schopnost moderní sochy působit v komorním měřítku monumentálně.

Socha Hlava se šrouby (1972) nehledě na komorní měřítko prokazuje výrazné monumentální cítění. Lacinová ji vytvořila ve stejném roce jako sochu Hlava Merkura, další dílo ze sbírek Musea Kampa. Obě díla spojuje blízkost v uchopení celkového tvaru a důraz na konkrétní detail, kterým je artikulován samotný obsah sochy. Podobně jako je Hlava Merkura „narušena“ jemnou vertikální puklinou rozdělující tvar na dvě poloviny, z nichž vyrůstají kovová křidélka, je Hlava se šrouby doslova rozpolcená do dvou vertikálních částí, mezi nimiž se v úzké proláklině ukrývá mihotavá hmota kovových šroubů, matek závitů a pružin. Tento technicistně pojatý „mozek“ blýskavě měděné barvy se stává odkazem k centru lidského myšlení, vnímání a prožitku, ale také sídlí lidské duše. Příkrá výtvarná zkratka (rozpuklá hlava) spolu s expresivní výrazovostí (téměř dadaistické pojetí mozku) zde vyjadřují pocity člověka v dobách, kdy na Československou kulturu začaly doléhat důsledky normalizace, která svými nástroji strachu docílila soustavné likvidace kreativity a duchovních hodnot individuální bytosti a měnila vnitřní svět citlivého a tvůrčího člověka ve studenou změť kovových prvků strojové výroby.

Ilona Víchová

Miloš Cvach – R 2/2016 (nástěnný reliéf), 2016

lakovaná překližka, 66 x 45 x 8 cm

JAROSLAV KOLÉŠEK – Ayrton Senna, 2006

barvené sklo, v. 40 cm