Aktuální výstavy

Jiří Hilmar: Adagio

Obrázek

14. února 2015 – 17. května 2015

Museum Kampa zahajuje výstavní program roku 2015 retrospektivní výstavou sochaře, malíře a grafika Jiřího Hilmara, výrazného představitele české geometrické abstrakce a op-artu.

Základem výstavy v Museu Kampa jsou kinetické objekty a papírové reliéfy z konce šedesátých let a kresby a monochromní reliéfy z vrstveného pauzovacího papíru z let sedmdesátých. U příležitosti výstavy vydává Museum Kampa doprovodný katalog, jehož autorkou je kurátorka výstavy Ilona Víchová.

Výstava Jiřího Hilmara (*1937) v Museu Kampa se zaměřuje na umělcovu tvorbu v období šedesátých až osmdesátých let. Styčným bodem je rok 1967, kdy se uskutečnila první umělcova samostatná výstava v pražské Galerii Fronta, která představila první Hilmarovy kinetické objekty a papírové reliéfy.

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Lidská existence pro něj není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje součást vyššího celku – přírody. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací, společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí.

V době založení Klubu konkretistů v roce 1967 se Jiří Hilmar soustředil na téma pohybu, reálného i optického, který sledoval v kinetických objektech a optických papírových reliéfech. Vedle mechanických „strojků“ zaměřených čistě na možnosti strojového pohybu existovaly i objekty pracující se světelným zdrojem, které po uvedení do chodu utvářely efekty proměňujících se stínů. Na optických jevech jsou založeny taktéž zmíněné papírové reliéfy. Vytvořeny jsou z prolamovaného a prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu. Pro jejich „čtení“ umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. Kinetika objektů-strojků zde byla nahrazena reálným pohybem diváka a vizuálními ději vznikajícími v ploše díla.

V průběhu sedmdesátých let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, jako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit. Postupně dospíval k stále svobodnějšímu narušování a změkčování pravoúhlého řádu. Vznikl okruh reliéfů tvořený dvěma systémy vertikálních šňůr, z nichž jedna vrstva je pevně fixována k podkladu a druhá přes ně volně visí v dalším prostorovém plánu. Statické dílo, které může rozpohybovat průvan procházející osoby, v sobě ukrývá latentní pohyb. Paralelně začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru, který umělec fixoval na plátno a desku. Jako se usazují vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrýval Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy jsou dalším stupněm vzájemného dialogu mezi výtvarným dílem a jeho pozorovatelem. Přímý vztah optického reliéfu a diváka založený na vyvolání výše popsaných jevů je zde vystřídán psychologickou situací, kdy je pozorovatel přiváděn do stavu ztišení a maximální koncentrace.

Od poloviny sedmdesátých let se Hilmar stále intenzivněji soustředí na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace. Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří, kam se Hilmar v roce 1974 přesunul z panenské přírody v Inningu am Ammersee nedaleko Mnichova, autora utvrdila o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou, o nutnosti nalézt jejich porušenou sounáležitost a harmonii. V tom kontextu začaly vznikat Hilmarovy dřevěné objekty. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu umělec opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku. K rozštípnutému špalku dosazuje chybějící polovinu a celek vyhlazuje do tvaru plodu. Dekonstrukce se mění v konstrukci, princip lidské síly (tvorby) se prolne s principem síly přírody (růstu).

text: Ilona Víchová

DOPROVODNÝ PROGRAM:

21. dubna 2015 - Prohlídka s kurátorkou výstavy I. Víchovou;
od 18.30 hodin.

„SPISOLÍŘ“ JAROSLAV SERPAN: MEZI UMĚNÍM A VĚDOU

Obrázek

19. února 2015 – 12. dubna 2015

Výtvarná díla Jaroslava Serpana zdobí prestižní světové galerie. Ve svém rodném Česku je však téměř neznámý. Retrospektivní výstava „Mezi uměním a vědou“, která se uskuteční od 19. února do 12. dubna 2015 v pražském Museu Kampa, u nás poprvé v takové šíři představí tohoto vpravdě renesančního tvůrce. 

Nad výstavou převzal záštitu francouzský velvyslanec v České republice Jeho Excelence Jean-Pierre Asvazadourian.

Slavnostní vernisáže se osobně zúčastní dcera malíře paní Katia Vinot Sossountzov.  

Jaroslav Serpan náleží k zakladatelům poválečné abstrakce a postmoderny. Sám sebe nazýval „spisolířem“, protože v rámci své tvorby co do důležitosti nerozlišoval mezi malbami a texty. Pro názvy svých obrazů, v nichž se mistrně prolínají barvy, principy řádu a chaosu, používal vlastní smyšlený jazyk. V rámci výstavy MEZI UMĚNÍM A VĚDOU bude uvedena téměř stovka jeho děl, většinou velmi rozměrných. 

„Jaroslav Serpan svojí originalitou a unikátností oslovuje milovníky umění na celém světě. Díky této výstavě ho konečně poznají i Češi,“ uvádí Jiří Pospíšil, člen správní rady Musea Kampa.

Jaroslav Serpan byl především úspěšný malíř, ale rovněž básník, spisovatel, kritik a uznávaný vědec. Jeho život provázely neustálé zvraty. 

„Narodil se v roce 1922 v Karlštejně lékařům, kteří sem v roce 1917 emigrovali z carského Ruska. O tři roky později přesídlili do Francie, protože tam však neuznávali ruské lékařské tituly, byla rodina odsunuta do kolonií do Dahome, kde jeho otec spolupracoval s Albertem Schweitzerem,“ upřesňuje organizátor výstavy David Železný ze společnosti BEAUX ARTS. 

Po návratu do Paříže Jaroslav Serpan vystudoval matematiku a biologii na Sorbonně, kde posléze působil jako profesor. Původní jméno Sossountzov si změnil na Serpan, a to podle hada, jehož coby student náhodně chytil ve školní zahradě; pod tímto jménem se i proslavil. Přestože se celý život považoval za českého rodáka, naposledy do původní vlasti zavítal v roce 1947, kdy se jeho díla představila v rámci pražské verze výstavy „Surréalisme en 1947: Exposition internationale du surréalisme“.  

„Kariéru v oblasti výtvarného umění Jaroslav Serpan zahájil na konci 40. let minulého století, kdy se krátce věnoval surrealismu. Od tohoto směru se poté odklonil a spolu s teoretikem umění Michelem Tapié a dalšími umělci, například Georgesem Mathieu, Antoni Tapiesem, Jacksonem Pollockem či Hansem Hartungem, se vydal novou cestou,“ objasňuje kurátorka výstavy Jitka Šosová. 

Jejich dílo se stalo základem pro celou poválečnou abstrakci a postmodernu. Informel, který vznikl právě ve Francii, si kladl za cíl bořit koncepty tradičního umění i kompozice a upřednostňoval spontánnost, iracionalitu a svobodu. „V 60. letech byl Jaroslav Serpan již celosvětově proslulý, uspořádal desítky samostatných výstav a prezentoval se i se svými kolegy. Jeho tvorba se neustále vyvíjela, kladl větší důraz na barvy, především na červenou, a zaměřoval se na zkoumání výtvarných možností struktur,“ dodává Jitka Šosová. 

V roce 1970 zcela změnil svůj styl, informelní abstrakci opustil a začal tvořit ve stylu osobitého popartu. Jde o poměrně velká plátna, na nichž se prolínají fragmenty okolního světa s geometrickými tvary. Jeho tvorbu předčasně ukončila dramatická událost, kdy v roce 1976 při každoroční dovolené v Pyrenejích zmizel. Jeho ostatky byly objeveny až po mnoha letech a jako příčina smrti bylo stanoveno, že se zřítil ze skály.

Ačkoli je Jaroslav Serpan světově uznávaný a jeho díla se prodávají na aukcích po celém světě, v Česku se tak rozsáhlá přehlídka jeho celoživotní tvorby představuje vůbec poprvé. „Základ této reprezentativní expozice tvoří soukromá sbírka, kterou v loňském roce zakoupil český sběratel ze Serpanovy pozůstalosti, a další díla zapůjčili rovněž čeští sběratelé,“ shrnuje David Železný. 

Díla Jaroslava Serpana jsou zastoupena v nejprestižnějších světových galeriích. Za všechny připomeňme Museum of Modern Art (MoMA) a Guggenheim Museum v New York, Centre Pompidou v Paříži, Israel Musem v Jeruzalémě; z evropských sbírek pak Ludwig Museum v Kolíně nad Rýnem či vídeňský MuMoK (Museum Moderner Kunst). 



Hlavní navigace: