Aktuální výstavy

7+1 Mistři českého skla

31. 5. – 28. 9. 2016

Výstava sedmi, respektive osmi mistrů českého skla koncepcí navazuje na výstavní projekt z roku 1983, kterou uskutečnila Meda Mládková v American Craft Museu v New Yorku (dnešní MAD − Museum of Arts and Design). Tehdy byli prezentováni Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, René Roubíček, Věra Lišková, Jiří Harcuba, Václav Cigler a Vladimír Kopecký. Tedy plejáda nejvýraznějších osobností, které zásadním způsobem přispěly k emancipaci skla jako výsostného materiálu volné umělecké tvorby. Tuto newyorskou přehlídku mnozí pokládají za přelomový počin, který přiblížil aktuální českou sklářskou scénu americkému publiku a přispěl k jejímu fenomenálnímu úspěchu v USA. Výstava v Museu Kampa tyto umělce znovu připomene a zároveň bude poctou vloni zesnulé Miluši Roubíčkové. Základ tvoří exponáty ze sbírkového fondu Musea Kampa. Dílům každého umělce je poskytnut samostatný prostor, v němž mohou vyniknout jejich specifika a originalita. Výstava vzniká v odborné spolupráci s pražským Uměleckoprůmyslovým museem, kurátorem je Milan Hlaveš, architektem Jiří Novotný, grafičkou Martina Donátová.

 

Tělesnost 1890 – 1921 Munch, Kupka, Kokoschka…

24. 5. – 11. 9. 2016

Výstava věnovaná zobrazení lidského těla v letech 1890–1921 navazuje na sérii studijních výstav věnovaných tvorbě Františka Kupky (např. výstava Vanoucí modře analyzující Kupkovo pojetí modré barvy a jejího významu (únor 2016), připravovaná výstava věnovaná okruhu umělců v Puteaux, do které Kupka patřil apod.). Tyto výstavy umožňují lépe pochopit osobnost a tvorbu Františka Kupky, autora, kterému mecenáška a zakladatelka Musea Kampa Meda Mládková věnovala a věnuje svoji soustředěnou pozornost. V této výstavě se zaměřujeme na období, v němž Kupka opouští secesní stylizaci a skrze zobrazení figury, na níž si ověřuje různé výtvarné postupy, zejména otázku barvy a jejích formálních i psychologických vlastností, se postupně soustředí na cestu k abstraktnímu vyjádření. Pro ukázání dobového kontextu vedle Kupky představujeme i další autory, kteří procházeli podobně hledačským procesem.

Na přelomu 19. a 20. století došlo ve výtvarném umění ke změně akademické praxe a reflexe v přístupu ztvárnění lidského těla. Převládající a stagnující akademický realismus a naturalismus 2. poloviny 19. století již neodpovídal soudobému, modernímu člověku a bylo nutné naprosto proměnit přístup k zobrazení lidského těla (i lidské duše) – podobně jako ve výtvarném umění se stejný proces odehrál v dobové literatuře i filozofii i vědě. V rozmanitosti různých přístupů „od linie k barevné skvrně“ (impresionismus, pointilismus, secese, expresionismus, fauvismus, kubismus) se brzy autonomizovala exprese jako nejvýraznější metoda ovlivňující umělecká východiska. Výstava představuje způsoby, kterými  je zobrazován člověk konce 19. století a prvních dvaceti let 20. století.

Vystavená díla Edvarda Muncha, Oskara Kokoschky, Františka Kupky, Jana Štursy, Auguste Rodina, Miloše Jiránka, Bohumila Kubišty a dalších představují tělesnost na pomezí konce secesní stylizace a přelomových modernistických tendencí před nástupem avantgardy. Na rozdíl od akademického ideálu krásy hledají vážnou přirozenou neromantickou podobu lidského těla jako východisko nového umění negující mytologická a idealistická témata. Vystavená díla jsou zde prodchnuta novým postojem, který má souznít s potřebami moderního člověka, pro něhož má být umění nedílnou součástí a odrazem života bez dekorativních a transcendentálních konotací.

Na této výstavě je vůbec poprvé v České republice představeno několik děl – vedle významné zápůjčky díla Edvarda Muncha Muži na břehu z vídeňského Belvederu je to působivý obraz Oskara Kokoschky Žena a otrok, zapůjčená Galerií Zlatá husa nebo olej od Františka Kupky Studie Andrée (Svlékající se Andrée), získaný Galerií Zdeněk Sklenář z významné švýcarské galerie v roce 2016.

Kurátoři výstavy: Adam Hnojil, Helena Musilová

 

Jiří Bielicki: Vznášení;tvorba z 60.-90. let

21. 5. – 28. 9. 2016

Malíř, grafik a tvůrce objektů Jiří Bielecki patřil k výrazným představitelům generace, která vstoupila na výtvarnou scénu v počátcích šedesátých let reduktivně orientovanou tvorbou. Byl jedním z prvních členů Klubu konkretistů, v jehož rámci představoval citlivý protipól vůči přísné geometrické formě a čistě racionálnímu strukturování plochy a prostoru. Přes svoji specifickou a originální polohu však Bieleckého dílo zůstává dodnes neprávem opomínáno, Nejen z tohoto důvodu Museum Kampa jeho tvorbu připomíná.

Výstava v Museu Kampa se zaměřuje na Bieleckého tvůrčí období od šedesátých let po závěrečné práce, s důrazem na tvorbu druhé poloviny šedesátých a počátků sedmdesátých let. Tuto oblast reprezentují záznamy kouřem na podkladové ploše – tzv. kouřovky, jakož i prostorové objekty – tzv. gravitabily. Jedná se o subtilní objemové formy z prořezávaných barevných fólií zavěšené do prostoru, které umělec označoval poetickými názvy – Vznášení, Snoubení, Seskupení, nebo jen Zelený gravitabil. Bielecki v nich zhodnotil dobový zájem o využití plastických hmot a umělých materiálů a svůj zcela osobitý přístup k otázkám prostoru, pohybu, struktury a světla, tedy otázkám, které byly nosné nejen pro tvorbu dalších členů Klubu konkretistů, ale také pro představitele evropských uměleckých uskupení – skupiny GRAV ve Francii, Zero v Německu a Nul v Nizozemsku.

Bieleckého dílo sledovali výrazní teoretici umění. K nejdůležitějším patřili Arsén Pohribný, Zdeněk Felix a Jiří Valoch. Právě Pohribný je autorem textu k první Bieleckého samostatné výstavě, která se uskutečnila v roce 1969 v Galerii bratří Čapků na pražských Vinohradech a představila aktuální Bieleckého tvorbu. Následná doba normalizace a komunismu postupně likvidovala možnosti prezentace neoficiálního umění a ochromovala tvůrčí energii. V té době Bielecki dospíval k obrazům a kolážím, jejichž plocha byla utvářena několika geometrickými poli a liniemi. Reálný prostor gravitabilů nahradil prostor optický, budovaný v ploše obrazu. Po sametové revoluci umělec pokračoval v zájmu o principy geometrické abstrakce a rozvíjel je v nové společenské situaci. Jeho výtvarné úsilí zhodnotilo několik samostatných výstav. Nejrozsáhlejší, jež zároveň byla jedinou obsáhlou retrospektivou konanou za umělcova života, proběhla v roce 1994 v prostorách Domu umění Galerie výtvarného umění v Ostravě pod kurátorstvím Viléma Jůzy.

Jako řada výtvarných osobností působících v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu tvořil Jiří Bielecki velkou část života bez možnosti veřejné prezentace. Pracoval stranou hlavních výtvarných center, na Havířovsku, kde svoji energii dělil mezi práci propagačního grafika a volnou uměleckou tvorbu. Tvořil sám, v jakési klauzuře, která mu však paradoxně poskytovala svobodný prostor k vnitřní koncentraci a originálním výtvarným úvahám. Tak vzniklo citlivé a soustředěné dílo formované v souladu s tehdy aktuálními směry i tendencemi (op-artem, kinetismem, konkrétním uměním a minimalismem) a s přesahem do dalších oborů (konstruktérství, užitého umění a architektury), které si bezpochyby zasluhuje místo po boku nejvýraznějších projevů našeho poválečného umění.

kurátorka výstavy: Ilona Víchová

7 + 1

Jiří Mrázek (1920 – 2008), malíř, kreslíř, textilní výtvarník, grafik

„Terra incognita“

od 5. 3. 2016 - 6. 6. 2016

O malíři a kreslíři Jiřím Mrázkovi lze plným právem říci, že se jedná o solitéra, který v nepříznivých společenských podmínkách, které nastaly v padesátých a pokračovaly v pozdějších letech minulého století, šel svou vlastní cestou. A to i přesto, že byl přesvědčen, „že se moderní umění již nebude dělat“. V rámci své tvorby experimentoval a hledal stále nová východiska. Uvědomil si, že tímto způsobem potvrdí sám sebe a vyjádří to, co tvoří podstatu jeho uměleckých schopností. Stále hledal nové cesty, jak by mohl své poznání vyjádřit.

 

Výstava Terra incognita si klade za cíl představit ve výběru Mrázkovu životní tvorbu od 40. let minulého století, kdy byl inspirován archaickým a primitivním uměním. Zaznamenává jeho dílo z let lyrické abstrakce a geometrické ukázněnosti. Hlavní část výstavy tvoří Mrázkovo zralé dílo, které vznikalo od 70. let, kdy vytvořil specifikou podobu abstraktní malby, která měla několik fází vedoucích od kreací inspirovaných krajinou až k úplnému osvobození od věcného modelu. Poslední období Mrázkova života představuje cyklus Čtverečky, který je vyvrcholením jeho experimentů. Na výtvarném sdělení, ve kterém převzala barva linie a tvar hlavní roli se podílel i ornament, který provázel celé Mrázkovo dílo.

 

Mrázkovu uměleckou činnost výrazně ovlivnilo a inspirovalo vřelé přátelství s malířem Václavem Boštíkem a sochařem Janem Křížkem. Díky společným setkáváním dospěl k přesvědčení, že umění je především prostor neomezené svobody, která jde však ruku v ruce s poznáním. A vzájemnou symbiózou těchto dvou faktorů následně vzniká tvar, který je prostředkem Mrázkova uměleckého vyjádření.

 

Významný přínos pro Mrázkovo dílo přineslo působení v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK), kde pracoval v období padesátých a šedesátých let. Tam pod vedením profesora Antonína Kybala, který ocenil Mrázkův talent kreslit celé série ornamentálních vzorů, mohl pomocí linie rozvíjet v nepřeberných variantách schopnost vymýšlet plošné obrazce.

 

Zásadním mezníkem v Mrázkově osobním vývoji bylo působení v neformálním uměleckém seskupení UB 12, jehož byl zakládajícím členem. Tato skupina spojená se jmény jako byl Václav Bartovský, Jiří John, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Věra a Vladimír Janouškovi, Stanislav Kolíbal a Vlasta Prachatická, Alena Kučerová, Oldřich Smutný, Alois Vitík, František Burant či s teoretikem Jaromírem Zeminou, byla důležitým uskupením v dějinách české vizuální kultury 20. století. Členové této skupiny se ve své tvorbě navzájem ovlivňovali a byli si vzájemnou morální podporou.

 

Mrázkova malba se soustředila na základní výtvarné pomůcky – barvu, linii a tvar. Od samého mládí mu učarovaly geometrické tvary - krychle a mnohastěny, které se staly východiskem jedné linie díla, ale silněji jej zaujala možnost nezávislého toku barevných ploch, protkávaných nikde nekončícími liniemi. Některé čáry nechával „končit v neurčitu, aby se tím sugeroval prostor“. Přestože Mrázek neměl v mládí vztah k ornamentu, stal se určujícím prvkem téměř celého jeho díla. Stále vymýšlel nové tvary a k některým se opakovaně vracel. Mrázek neměl mnoho vzorů, přiznával se k Josefu Šímovi, ale uvedl i Egona Schieleho nebo Gustava Klimta. Při pohledu na své dílo si uvědomil, že:„Erotika může být zašifrována v útočnosti, s jakou jednáme s plochou plátna, anebo naopak v jemnosti a něze, s jakou se plátna opatrně dotýkáme. V tomto smyslu je, myslím, erotika patrná i v mých pyramidách a šedých obrazech.“Mrázek vytvářel hrou tvarů, barev a linií novou skutečnost, plnou napětí, lyrických zastavení a jásavé radosti.

 

Jiří Mrázek během svého života prošel několika uměleckými etapami. Počátky jeho tvorby jsou spojené se surrealismem, ve druhé polovině 40. let vytvořil soubor abstraktních a semiabstraktních obrazů a prací na papíře na téma symetrie, v 50. letech se věnoval převážně krajinomalbě, která od 60. let vyústila ve fantaskní krajiny (cyklus Krajina-žena). Na přelomu 60. a 70. let se repertoár výtvarných prostředků a jejich skladba proměnil a vznikly cykly Okénka, Hemžení, Pyramidy, Mlýny, Dvory. Od konce 80. let se opět vrátil k tématu souměrnosti, v jeho dílech se nově objevuje motiv meandru.

 

Na výstavě EXPO 1958 v Bruselu získal Jiří Mrázek za své textilní návrhy Velkou cenu a Zlatou medaili.

 

František Kupka: Vanoucí modře

8. 2. 2016 - 22. 5. 2016

Museum Kampa historicky prezentuje osobnost a tvorbu Františka Kupky, jednak ve stálé expozici, která prezentuje díla, které sběratelka a mecenáška Meda Mládková darovala městu Praze, a jednak i v dílčích výstavních projektech. Naší vizí je ukázat nezastupitelný podíl, který měl František Kupka na vzniku a principech „abstraktního“ umění, a postupně poukázat na všechny důležité aspekty a milníky jeho díla.

Soubor tří nedílně spolu souvisejících obrazů, které byly naposledy společně představeny v sedmdesátých letech minulého století v New Yorku, bude od 8. února k vidění v Museu Kampa. Tato tři Kupkova díla byla pro tuto unikátní výstavu zapůjčena ze sbírky moderního umění Musée National d´Art Moderne Paris – Centre Pompidou, z Národní galerie v Praze a ze soukromé sbírky v Londýně. Naposledy byly v Praze společně prezentovány v roce 1946 na Kupkově retrospektivě v Mánesu a o třicet let později v New Yorku v Guggenheim Museu.

 

Nynější, rozsahem možná nevelká, ale pro poznání procesu vzniku Kupkových děl důležitá výstava, kterou Museum Kampa veřejnosti nově představuje, je zaměřena na slavný soubor tří obrazů Vanoucí modře a souvislosti jeho vzniku.

Karel Malich

od 9. 2. 2016 - 31. 5. 2016

SVĚTOVÁ PREMIÉRA MALICHOVA RELIÉFU V MUSEU KAMPA

Museum Kampa ve spolupráci s galerií Zdeňek Sklenář májí tu čest představit ve světové premiéře významný reliéf Karla Malicha, který vytvořil pro jídelnu vysokoškolských kolejí Bolevecká 34 v Plzni-Lochotíně v letech 1978–1980. Unikátní dílo tohoto významného českého malíře a sochaře, které bylo až do loňského jara ukryté v prostorách plzeňských vysokoškolských kolejí, bude v Museu Kampa k vidění od 9. února do 31. května 2016.

 

Plzeňský reliéf bude vystaven společně s Černobílou plastikou (1964–1965), která reprezentovala Malicha na výstavě sochařů dvaceti národů, která se konala v newyorském Guggenheimově muzeu v roce 1967. Návštěvníci budou mít současně jedinečnou příležitost zhlédnout také průřez Malichovy práce z období 2010 až 2015. „Jsem rád, že se nám se zástupci západočeské univerzity podařilo dohodnout zápůjčku tohoto ztraceného a znovuobjeveného díla Karla Malicha. Podle expertů se jedná o největší reliéf, který Karel Malich v 70. letech vytvořil. Výstava tak dává návštěvníkům jedinečnou šanci poprvé vidět významné dílo tohoto důležitého českého výtvarníka. Celá výstava se odvíjí právě od tohoto reliéfu. Autoři expozice ukazují, jak toto dílo zapadá do celého kontextu tvorby Karla Malicha,“ uvedl člen Správní rady Nadace Jana a Medy Mládkových Jiří Pospíšil.

 

Rozměrný reliéf, pocházející z rozhodujícího období autorovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let minulého století, znázorňuje prostřednictvím drátěných křivek vztah lidské postavy a vzdušných vírů. Po svém osazení upadl během let v zapomnění. Nikdo z měnících se správců budovy si neuvědomoval jeho uměleckou a kulturní hodnotu. Byl objeven až díky usilovné a soustavné snaze plzeňského spolku Křížky a vetřelci (Aleš Hejna, Pavel Cvrček a Daniel Jahn), zabývajícího se mapováním objektů z doby normalizace v Plzeňském kraji. Daniel Jahn jej po důkladném pátrání našel v dubnu 2015 zakrytý skříněmi na jeho původním místě. I když byl mírně poškozený, podržel si svůj osobitý náboj, jímž dokáže od prvého okamžiku spatření strhnout divákovu pozornost, spočívající ve vztahu odstupňovaného obrysu autorovy hlavy, vyjádřeného bílou, šedou a černou linií, a modrého pozadí, zaplněného barevnými drátěnými křivkami vyjadřujícími tok nejrůznějších energií. Malich symetricky pojatý reliéf, v jehož středu je obrys autorovy hlavy, označovaný jako jeho „já“, vytvořil v období, kdy realizoval své nejvýznamnější drátěné plastiky Pozoruji oblohu, Vnitřní světlo I a II či Spatřil jsem trhlinu v prostoru. Přestože dílo bylo veřejnou zakázkou, neztratilo bezprostřední souvislost s jeho aktuální tvorbou, jež tehdy neměla ve světovém umění obdoby.

Reliéf je výstavě představen v souvislosti se soudobou prací Karla Malicha, jejíž podobu bezděčně předznamenal, a se starší Černobílou plastikou (1964–1965), která reprezentovala Karla Malicha na důležité výstavě Sochaři dvaceti národů, jež se konala v roce 1967 v Guggenheimově muzeu. Vztah černé a bílé na jedné straně a barvy na druhé jsou spojnicí plzeňského reliéfu a soudobých prací pocházejících z let 2010–2015. Nepředpokládalo se, že se Malich vrátí po více než deseti letech, kdy se věnoval pouze kresbám, k trojrozměrným plastickým realizacím, jichž do dnešních dnů provedl téměř osmdesát. Nástěnné a závěsné plastiky z ocelového drátu a překližky ukazují, že vstup do prostoru pro Malicha zůstává stále otevřenou výzvou, uskutečňovanou jednoduchým geometrickým tvaroslovím nesoucím v sobě hluboké významy, které odkazují do autorovy osobní minulosti i k odvěkým kulturním symbolům.

Text: Karel Srp

František Kupka: Vanoucí modře

8. 2. 2016 - 22. 5. 2016

Museum Kampa historicky prezentuje osobnost a tvorbu Františka Kupky, jednak ve stálé expozici, která prezentuje díla, které sběratelka a mecenáška Meda Mládková darovala městu Praze, a jednak i v dílčích výstavních projektech. Naší vizí je ukázat nezastupitelný podíl, který měl František Kupka na vzniku a principech „abstraktního“ umění, a postupně poukázat na všechny důležité aspekty a milníky jeho díla.

Soubor tří nedílně spolu souvisejících obrazů, které byly naposledy společně představeny v sedmdesátých letech minulého století v New Yorku, bude od 8. února k vidění v Museu Kampa. Tato tři Kupkova díla byla pro tuto unikátní výstavu zapůjčena ze sbírky moderního umění Musée National d´Art Moderne Paris – Centre Pompidou, z Národní galerie v Praze a ze soukromé sbírky v Londýně. Naposledy byly v Praze společně prezentovány v roce 1946 na Kupkově retrospektivě v Mánesu a o třicet let později v New Yorku v Guggenheim Museu.

 

Nynější, rozsahem možná nevelká, ale pro poznání procesu vzniku Kupkových děl důležitá výstava, kterou Museum Kampa veřejnosti nově představuje, je zaměřena na slavný soubor tří obrazů Vanoucí modře a souvislosti jeho vzniku.

 

“Na třech existujících malbách se stejným názvem Bleus Mouvants / Vanoucí modře chceme demonstrovat Kupkovu ideu nekonečného, stále se opakujícího pohybu, který je zachycen pomocí propojených a kontrastních barev¬ných hmot, evokujících pohyb mořských vln. Soustředění se na určité, přesně specifikované téma, pomůže pochopit způsob práce a uvažování autora známého důkladným promýšlením svého uměleckého záměru,” popsala motivy výstavy kurátorka Helena Musilová.

 

Vedle těchto tří klíčových obrazů budou k vidění i díla, která výborně dokládají Kupkův tvůrčí záměr, např. kresbu k obrazu L´Eau / La Baigneuse (Voda / Koupání) z let 1906–1909 ze sbírky Museum Kampa, kresba k Vanoucím modřím zapůjčená z Oblastní galerie v Liberci, která byla teprve nedávno objevená a restaurovaná a vůbec poprvé se v Praze představuje na této výstavě. Formální transformaci modré barvy pak dobře ukazuje vystavený obraz Ovale noir / Černý ovál, z let 1925–1926 zapůjčený z Musée National d´Art Moderne Paris – Centre Pompidou.

 

Soubor tří nedílně spolu souvisejících obrazů, které byly naposledy společně představeny v sedmdesátých letech minulého století v New Yorku, bude od 8. února k vidění v Museu Kampa. Tato tři Kupkova díla byla pro tuto unikátní výstavu zapůjčena ze sbírky moderního umění Musée National d´Art Moderne Paris – Centre Pompidou, z Národní galerie v Praze a ze soukromé sbírky v Londýně. Naposledy byly v Praze společně prezentovány v roce 1946 na Kupkově retrospektivě v Mánesu a o třicet let později v New Yorku v Guggenheim Museu.

 

Osobnost Františka Kupky je s Museem Kampa spjatá díky své zakladatelce, mecenášce a sběratelce umění Medě Mládkové, s níž se osobně znali. Paní Mládková se s Kupkou pravidelně setkávala v Paříži již od dob svých studií dějin umění na Sorbonně. Postupně získala řadu jeho děl, mezi nejvýznamnější můžeme zařadit Amorfu – Teplou chromatiku, jeden ze dvou prvních veřejně prezentovaných nefigurativních obrazů, který byl poprvé vystavený na pařížském Podzimním salonu v roce 1912.

 

Je obecně známo, že po návratu do Československa věnovala Meda Mládková na konci devadesátých let svou výjimečnou kolekci Hlavnímu městu Praze s vědomím, že právě veřejná dlouhodobá prezentace je důležitá pro Kupkovo zasazení do kontextu světových dějin umění. Proto v Museu Kampa vznikají pravidelně výstavní projekty věnované určitým zajímavých aspektům tvorby Františka Kupky. Tvorbu tohoto autora Museum Kampa prezentuje od svého otevření v roce 2003. Tento snad nejdůležitější český malíř 20. století, jenž prožil většinu svého života ve Francii, udržoval stálý kontakt s pražským prostředím.

 

Kurátorky: Helena Musilová a Markéta Teinhardt

 



Hlavní navigace: