Aktuální výstavy

Jiří Valenta a mysterium uměleckého znovuzrození / informelní tendence v padesátých a šedesátých letech 20. století

Valenta

18. října 2016 – 15. ledna 2017

Situace v českém výtvarném umění po roce 1948 byla nelehká kvůli politické situaci. Nový režim si záhy začal osobovat právo dohledu nad kulturním životem obyvatel v Československu. Socialistický realismus se stal oficiální doktrínou, s níž se mělo problém vyrovnat stále více umělců především z řad mladší generace nastupující na výtvarnou scénu v padesátých letech. Kromě státem jednoznačně podporovaných konformních umělců se v této době začalo prosazovat několik pluralitních proudů. Východiska pro vlastní tvorbu autoři hledali zejména v koloristické tradici avantgardy, v imaginativním surrealismu, grotesce a hlavně informelu, který je dnes možná nejvíce čitelnou ozvěnou doby.

Jiří Valenta se narodil v roce 1936 v Praze, kde i vystudoval uměleckoprůmyslovou školu a Akademii výtvarných umění. Důležitým způsobem jej formálně ovlivnil František Kupka, názorově především Mikuláš Medek, s jehož tvorbou byl Valenta obeznámen a který mu patrně otevřel obzory při řešení některých témat. V březnu 1960 Jan Koblasa inicioval jednodenní výstavu Konfrontace, která se odehrála ve Valentově libeňském ateliéru. Společně s ním svá díla vystavili Zdeněk Beran,, Vladimír Boudník, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Antonín Tomalík a Aleš Veselý. Ve Valentově tvorbě jsou nejzajímavější právě jeho rané abstraktní kompozice, v nichž hledá niternější duchovní rozměr. Umocněná beznaděj materialistického a cíleně ateistického Československa se promítla do děl, jako je Triptych nebo cyklus koláží, kompozic vytvořených v krátkém sledu v roce 1960. Protože informačním vakuem pronikaly pouze kusé zprávy o progresivním zahraničním umění, hledali Češi odpovědi na své tvůrčí otázky také v tradici. Velkou roli sehrálo při formulaci českého informelu středověké umění, které nebylo možné zbavit i přes některé pokusy marxistické metodologie duchovního obsahu, jehož tajemství a sdělení mohly být pro výtvarníky o to lákavější, že byly spojovány s autentičností a niterností posvátného prožitku. V tomto směru je koncept českého informelu autonomně originální i ve světovém kontextu. Gotika se pro svoji stylizaci, abstraktní formulaci prostorových vztahů a duchovní náboj stala velkým zdrojem inspirace. Po skončení druhé světové války získalo středověké umění na aktuálnosti především v duchovní pustině padesátých let, kdy intelektuální prostředí vytvářelo alternativní úhel pohledu na existenciální a umělecké otázky, které nemohly získat odpovědi v tehdejším univerzitním prostředí. Zásadní úlohu hrála zejména filozofická literatura katolické moderny diskutovaná například v okruhu umělců kolem Mikuláše Medka. S kategoriemi duchovna pracovali i další umělci, kteří v křesťanství (Antonín Málek aj.) nebo judaismu (kupř. Robert Piesen) spatřovali východiska pro vlastní tvorbu. Duchovno je zde archetypem dokonalosti stojící v příkrém protikladu proti dobově koncipovanému realismu, kdy požadavek spirituality uměleckého díla je hledáním vyššího významu umění jako takového. Na Valentovo jednoznačné ztotožnění se se středověkým uměním ukazuje jak umělcovo označení některých děl za „deskové obrazy“ v šedesátých letech (v sedmdesátých letech již nazývá svá díla „votivními obrazy“), tak i vytvoření semiabstraktního cyklu Pocta Mistru Theodorikovi během emigrace. Pro umělce českého informelu byly zajímavé především otázky vnitřní logiky díla, krásy a její imanence. Tato estetická kategorie byla u Valenty spojena hlavně se světelnými a barevnými kvalitami, kdy krása je v duchovní rovině spjata se světlem a vyzařováním. Proto Valenta vytváří monochromní znakové kompozice strukturálně podobné gotickým archám a snaží se dosáhnout identického prozařování. Transformací hrubé hmoty, jako jsou písek nebo látky, nehledá pouze návrat ke kořenům, ale vytváří meditativní díla spirituální intenzity působící přes zjevnou materiálnost harmonicky nadčasově a odhmotněně. Podobná manifestace umělecké svobody byla blízká i dalším umělcům zejména v okruhu Valentových přátel. Autoři této strukturální abstrakce většinou odmítali jakékoli dohody s vládnoucím režimem. Jejich kritičnost nalezla publikum především po roce 1964. Tehdy došlo díky změnám ve vedení Svazu československých výtvarných umělců a celkově polevování silné cenzury k uvolnění umožňujícímu svobodnější umělecké projevy a hlavně jejich veřejnou prezentaci.

 

Výstava znamená stěžejní akvizici Musea Kampa, jež minulý rok ze soukromého majetku zakoupilo Koláž II. Jiřího Valenty. Představení estetického potenciálu v jedinečné kombinaci s autentickými artefakty středověkého umění má ukázat možnosti interpretace informelu přelomu padesátých a šedesátých let. Součástí výstavy je přehlídka děl Valentových kolegů ze stejné doby, které mají Koláž II. uvést do odpovídajícího kontextu.

Kurátorka výstavy a autorka textu: Helena Musilová

Jiří Valenta a mysterium uměleckého znovuzrození / informelní tendence v padesátých a šedesátých letech 20. století

20. září 2016 – 15. ledna 2017

Malíř – mistr papíru a slova – malíř – sochař – výtvarníci odlišné generace, zaměření, zkušeností i tvorby. Nicméně přesto je jejich společná výstava více než logická. Kolektivních programů, manifestů, radikálních vystoupení zažil umělecký svět ve 20. století celou řadu (a určitě bude zažívat i v dalších stoletích), zazářily, zanikly a objevily se nové. Ovšem někde pod tím existuje daleko silnější pojítko, jedinečná spřízněnost, přátelství, jež pozoruhodným způsobem dokážou procházet časem, prostorem i uměleckými postoji a která jsou pro historii umění (pochopitelně i pro historii vůbec) neméně podstatná, stejně jako hmotné artefakty a „tvrdá“ data. V současné době probíhá intenzivní snaha zmapovat tyto neformální vztahy, od velkých systémů, jako byl varšavský NET (propojující avantgardní umělce z celého východního bloku), fungující od roku 1972, či rozsáhlé aktivity brněnského teoretika, experimentálního básníka a sběratele Jiřího Valocha až po osobní vazby, které umožnily uskutečnit zdánlivě nereálné nápady nebo – a což je stejně podstatné – udržet otevřenou mysl i v nelehkých časech. Pro Museum Kampa jsou tato témata obzvláště důležitá, zakladatelka této instituce Meda Mládková jako sběratelka a mecenáška navštěvovala, sbírala a podporovala středoevropské umělce – její podpora byla důležitá zároveň osobním zájmem a přátelstvím, v době tzv. normalizace leckdy důležitějším než finanční stránka.

Impulzem k uspořádání výstavy čtveřice dnes uznávaných autorů evropského umění 20. a 21. století bylo vyprávění Miloslava Mouchy o tom, jak u něho v osmdesátých letech bydlíval během svých pobytů ve Francii Václav Boštík, jak pracoval v jeho pařížském ateliéru a setkával se s dalšími přáteli. Nejenže to upozornilo na téměř neznámou kapitolu života dnes legendárního umělce, ale obecněji to ukázalo na už zmiňované sítě a vztahy, které se i u tak silných výtvarných individuí navzájem podepsaly na vlastní tvorbě.

 

V roce 1968 zůstal Miloslav Moucha (1942) ve Francii – radikální ukončení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy neslibovalo příliš šťastnou budoucnost. Za deset let se mu podařilo se z téměř neznámého Čecha vypracovat mezi uznávané malíře, působit jako profesor École des Beaux-Art v Besançonu, iniciovat založení malé galerie, mimo jiné prezentující další Čechy, kteří se rozhodli zůstat za hranicemi Československa. Právě do Besançonu získal pozvání pro Václava Boštíka (1913–2005), který v roce 1979 opravdu přijel – a tím začíná série Boštíkových francouzských pobytů a výstav. Boštíkovi bylo umožněno občas pobývat na Západě, v Jugoslávii měl provdané dcery, a odtud bylo přece jenom možné snadněji vycestovat bez postihů nebo častých kompromisů, které výjezdní doložka do „kapitalistických“ zemí představovala. Mouchův ateliér byl zároveň místem setkání dalších Čechů – Jiřího Koláře (1914–2002), žijícího v Paříži od roku 1980, nebo Jindřicha Zeithammla (1949), který pravidelně přijížděl z Düsseldorfu, kde se po emigraci v roce 1972 usadil.

 

Všechny čtyři přátele spojovalo – i když v různých formách a provedeních – intenzivní hledání určitých vnitřních principů, které ovlivňují krajinu, vesmír, prostě způsob chápání přírody i všehomíra. V jejich dílech se objevují základní geometrické tvary, pomocí nichž jsou budovány zdánlivě jednoduchá, ale obsahově velmi silná díla – jakkoli to může znít jako protimluv, označení metafyzická geometrie může být klíčem k chápání jejich díla. Geometrie jako hledání univerzálního řádu, metafyzika jako snaha ztvárnit nehmotné či duchovní jsoucno.

 

Výstava představuje práce vzniklé v osmdesátých letech, tedy z období jejich setkávání. Cílem expozice však není hledání vnějškových podobností nebo odlišností či inspiračních zdrojů, neboť mnohem podstatnější pro nás je poukázat na jejich obdobný způsob vidění světa vyvěrající ze vzájemně blízkých filozofických východisek.

Kurátor výstavy a autor textu: Adam Hnojil

Josef Istler

8. října 2016 – 15. ledna 2017

Museum Kampa připravilo výstavu Josefa Istlera, jedné z vůdčích osobností českého Informelu. Výstava, představuje autorovu invenci širokého rozsahu – od prací informelního charakteru s kořeny v surrealistickém výrazu, až po abstraktní liniové kompozice a figurativní práce. Výstava v Museu Kampa prezentuje výběr obrazů a grafik ze soukromých sbírek a sbírek veřejných institucí z České republiky I ze zahraničí.

 

Malíř a grafik Josef Istler (1919–2000, Praha) patří k protagonistům evropského informelu. Za základní charakteristiky jeho uměleckého výrazu lze označit zájem o koexistenci spontánnosti a exaktnosti, o rozhraní reálna a ireálna, o vztah mezi malířským a grafickým výrazem. Istlerova raná tvorba, v níž transformoval válečnou realitu do ponurých výjevů s ruinami staveb a lidských přízraků v duchu surrealistické imaginace, je spojena s formováním literárně-výtvarné Skupiny Ra. Istler patřil k nejvýraznějším postavám jejího pražského okruhu. Z poloviny 40. let pocházejí obrazy a monotypy, předznamenávající strukturálně abstraktní tvorbu závěru 50. let. Současně vytvářel i geometrizované kompozice tematizující hranici figurativního a abstraktního. V posledním válečném roce byla při náletu na Prahu bohužel zničena řada Istlerových děl. V roce 1946 se uskutečnily jeho první samostatné výstavy, několik obrazů bylo zařazeno na přehlídku československého umění v Paříži. Istlerovy tehdejší práce zaujaly umělce budoucího mezinárodního seskupení CoBrA. Počátkem 50. let se Istler v rámci intelektuálního okruhu kolem Karla Teiga podílel na přípravě samizdatových sborníků Znamení zvěrokruhu, Objekt I a II. Ve svých pracích zobrazoval aktuální atmosféru absurdity a metafyzické úzkosti. Koncem padesátých let se zabýval možnostmi abstraktní gestické malby, k tomuto výrazu se vracel i v 80. a 90. letech. Roku 1962 byla komunistickou stranou zakázána jeho retrospektivní výstava.

 

V první polovině šedesátých let Istler v malbách i grafikách vytvářel prostorové labyrinty subjektivních psychologických ponorů, se světelnými ohnisky kosmické dimenze. Italský kritik Enrico Crispolti zařadil roku 1971 jeho práce do reprezentativní antologie informelu. Zájmu o informelní výraz materiálových struktur se Istler věnoval i během 70. let, v duchu tématu pojetí obrazu jako hmotného objektu. Roku 1989 proběhla zatím poslední Istlerova retrospektivní výstava.

 

Nynější příležitost prezentovat rozsáhlý celek z autorova výtvarného odkazu v Museu Kampa poskytuje možnost spatřit fantaskní, abstraktně-geometrizovanou a informelní linii jako vnitřně provázaný organismus. Koncept výstavy vychází vstříc specifičnosti místa, práce člení do tří vzájemně prostupných oddílů, s možnostmi nacházet významové vzájemnosti mezi obrazy doposud prezentovanými převážně v samostatných tematických souborech.  

Autor textu a kurátor výstavy: Iva Mladičová

 

Doprovodné programy:

Komentovaná prohlídka s kurátorkou výstavy Ivou Mladičovou pondělí 7. 11. 2016 od 18.30 hod

pátek 9. 12. 2016 od 18.30 hod

60 Kč plné vstupné / 40 Kč zlevněné vstupné

Programy pro školy a veřejnost na objednávku.

Programy připravujeme také v cizích jazycích, informace na vyžádání.

Workshopy proMŠ, ZŠ a SŠ

Komentované prohlídky

Cena programů: 500 Kč pro skupinu do 30 osob

Rezervace výše uvedených programů prosím provádějte na emailu rezervace@museumkampa.cz

Pro více informací volejte +420 257 286 166

 

Boštík, Kolář, Moucha, Zeithamml

Bostik

20. září 2016 – 15. ledna 2017

Malíř – mistr papíru a slova – malíř – sochař – výtvarníci odlišné generace, zaměření, zkušeností i tvorby. Nicméně přesto je jejich společná výstava více než logická.

Kolektivních programů, manifestů, radikálních vystoupení zažil umělecký svět ve 20. století celou řadu (a určitě bude zažívat i v dalších stoletích), zazářily, zanikly a objevily se nové. Ovšem někde pod tím existuje daleko silnější pojítko, jedinečná spřízněnost, přátelství, jež pozoruhodným způsobem dokážou procházet časem, prostorem i uměleckými postoji a která jsou pro historii umění (pochopitelně i pro historii vůbec) neméně podstatná, stejně jako hmotné artefakty a „tvrdá“ data. V současné době probíhá intenzivní snaha zmapovat tyto neformální vztahy, od velkých systémů, jako byl varšavský NET (propojující avantgardní umělce z celého východního bloku), fungující od roku 1972, či rozsáhlé aktivity brněnského teoretika, experimentálního básníka a sběratele Jiřího Valocha až po osobní vazby, které umožnily uskutečnit zdánlivě nereálné nápady nebo – a což je stejně podstatné – udržet otevřenou mysl i v nelehkých časech. Pro Museum Kampa jsou tato témata obzvláště důležitá, zakladatelka této instituce Meda Mládková jako sběratelka a mecenáška navštěvovala, sbírala a podporovala středoevropské umělce – její podpora byla důležitá zároveň osobním zájmem a přátelstvím, v době tzv. normalizace leckdy důležitějším než finanční stránka.

 

Impulzem k uspořádání výstavy čtveřice dnes uznávaných autorů evropského umění 20. a 21. století bylo vyprávění Miloslava Mouchy o tom, jak u něho v osmdesátých letech bydlíval během svých pobytů ve Francii Václav Boštík, jak pracoval v jeho pařížském ateliéru a setkával se s dalšími přáteli. Nejenže to upozornilo na téměř neznámou kapitolu života dnes legendárního umělce, ale obecněji to ukázalo na už zmiňované sítě a vztahy, které se i u tak silných výtvarných individuí navzájem podepsaly na vlastní tvorbě.

V roce 1968 zůstal Miloslav Moucha (1942) ve Francii – radikální ukončení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy neslibovalo příliš šťastnou budoucnost. Za deset let se mu podařilo se z téměř neznámého Čecha vypracovat mezi uznávané malíře, působit jako profesor École des Beaux-Art v Besançonu, iniciovat založení malé galerie, mimo jiné prezentující další Čechy, kteří se rozhodli zůstat za hranicemi Československa. Právě do Besançonu získal pozvání pro Václava Boštíka (1913–2005), který v roce 1979 opravdu přijel – a tím začíná série Boštíkových francouzských pobytů a výstav. Boštíkovi bylo umožněno občas pobývat na Západě, v Jugoslávii měl provdané dcery, a odtud bylo přece jenom možné snadněji vycestovat bez postihů nebo častých kompromisů, které výjezdní doložka do „kapitalistických“ zemí představovala. Mouchův ateliér byl zároveň místem setkání dalších Čechů – Jiřího Koláře (1914–2002), žijícího v Paříži od roku 1980, nebo Jindřicha Zeithammla (1949), který pravidelně přijížděl z Düsseldorfu, kde se po emigraci v roce 1972 usadil.

 

Všechny čtyři přátele spojovalo – i když v různých formách a provedeních – intenzivní hledání určitých vnitřních principů, které ovlivňují krajinu, vesmír, prostě způsob chápání přírody i všehomíra. V jejich dílech se objevují základní geometrické tvary, pomocí nichž jsou budovány zdánlivě jednoduchá, ale obsahově velmi silná díla – jakkoli to může znít jako protimluv, označení metafyzická geometrie může být klíčem k chápání jejich díla. Geometrie jako hledání univerzálního řádu, metafyzika jako snaha ztvárnit nehmotné či duchovní jsoucno.

 

Výstava představuje práce vzniklé v osmdesátých letech, tedy z období jejich setkávání. Cílem expozice však není hledání vnějškových podobností nebo odlišností či inspiračních zdrojů, neboť mnohem podstatnější pro nás je poukázat na jejich obdobný způsob vidění světa vyvěrající ze vzájemně blízkých filozofických východisek.



Hlavní navigace: