Jaroslav Vožniak (1933 Suchdol, Příbram – 2005, Praha)

8. 12. – 4. 3. 2018

Hravý mystifikátor a fantasta, člověk, který zcela pudově přetváří vše kolem sebe s neuvěřitelnou energií a potřebou permanentně tvořit – to byl Jaroslav Vožniak. Jeho vášní bylo sbírání podivností, starožitností, barevných časopisů i jen tak odložených bezcenností. Bavil se jejich skládáním do nečekaných celků – busta sádrové venuše s helmou c. k. komandéra s rozverně zapíchnutým pštrosím perem a šantánovým boa. Rámci jsou nejen vtip a nadsázka, ale i jistá recese či manifestace nesouhlasu vůči době a konvenci.

 

Do uměleckého dění vstupuje v komplikované době padesátých let, kdy se během studií na VŠUP a AVU dostává do okruhu Šmidrů (Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Jan Koblasa, Rudolf Komorous), recesistické skupiny, která už jenom svým uspořádáním paroduje tehdejší výkonné orgány moci. Hravá studentská revolta se projevovala i na pořádaných happeninzích jako Malmuzherciáda (1954) či Slavnostní akademie ku vzpomínce Václava Svobody Plumlovského (1960), kdy navazují na dadaistické kabarety plné absurdních gagů, recitací a hudebních skladeb konkrétních zvuků, jakými jsou šplouchání vody v umyvadle či šoupání židle po podlaze. Vyjádření odmítavého nesouhlasu a potřeba svobodného projevu se, zřejmě záměrně, projevily spíše v těchto mizejících dada gestech a akcích než ve výtvarné tvorbě zúčastněných. Jaroslav Vožniak byl k uskupení přizván v roce 1955, kdy se aktivně podílel na jednotlivých akcích – navrhl kostýmy pro Balet v Ledeburských zahradách (1955) či vystavil sérii portrétů na Výstavě pro jeden večer na Střeleckém ostrově (1957).

 

V šedesátých letech se Vožniak vyrovnává s progresivní tendencí abstraktního umění, a ač se záhy vrací k předmětné malbě, objeví se v jeho tvorbě ještě několik dovětků k abstrakci, a to zejména v devadesátých letech. V roce 1964 připravuje kurátor Jan Kříž Vožniakovi první samostatnou výstavu v Umělecké besedě v Praze, která byla průřezem jeho dosavadní tvorby – raný cyklus na téma Danteho Božské komedie (1958–1959), abstraktní práce a především červené asambláže (1963–1965). Zde se již zřetelně projevuje Vožniakův cit pro absurdní grotesknost a jistou podivnost, která se v jeho pracích stále uplatňuje. Kombinuje nalezené nepotřebné věci se starožitnostmi bez ohledu na jejich původní význam či hodnotu. Skládáním vytváří zcela nové obsahy, jež přizpůsobuje svému specifickému vidění světa.

 

Skládáním vytváří zcela nové obsahy, jež přizpůsobuje svému specifickému vidění světa. V průběhu šedesátých let vytvořil řadu asambláží, které posléze kombinuje s hladkou iluzivní malbou, precizní perokresbou či koláží. Jde o jednotlivé fragmenty či útržky z reality, které míchá do bizarní, surrealistické scény. Zároveň ho fascinuje barevný svět reklam a filmu, jejichž ikonografii využívá ve formátově rozsáhlých perokresbách a posléze i v cyklu Ikon (1967–1968), který vznikl na objednávku pro národní podnik Jablonecká bižuterie. Soubor třiceti portrétů filmových popových star, které jsou zdobeny luxusní bižuterií, dosáhl poměrně vřelého přijetí a byl prezentován i v rámci světové výstavy v kanadském Montrealu v roce 1969.

 

Zkraje sedmdesátých let, tedy v počátku normalizace, Vožniak na čas opouští objekty- asambláže a zcela se věnuje velkoformátové hladké iluzivní malbě, ve které se navrací k odkazu surrealismu a romantického symbolismu. Tématem se zde stává permanentní přítomnost rozkladu, který pohlcuje vše bez výjimky – materii i ducha. Jedná se o jakési osobní memento mori, výpověď dobou zkoušeného člověka. Paralelně však rozvíjí své dovětky k abstraktní tvorbě, které vrcholí cyklem Kuliček (1987–2005) a litých maleb (1989–2005). V závěru života se několikrát vrací k tendencím, které rozvíjel v šedesátých letech. Přesto, díky své neutuchající radosti z tvorby, je jejich kvalita stále nosná.

 

Muž s hořící hřívou! Emil Filla a surrealismus,
1931–1939

28. 10. – 11. 2. 2018

Museum Kampa uvádí výstavu významného malíře, grafika a sochře Emila Filly, který výrazně přispěl k prosazení vůdčích směrů moderního umění v českém prostředí. Návštěvníci výstavy budou moci zhlédnout přehlídku prací autora a dalších představitelů českého surrealismu např. Jindřicha Štyrského, Toyen, Františka Janouška, Vincenta Makovského, Františka Muziky nebo Aloise Wachsmana zapůjčených ze státních a soukromých sbírek do 11. února 2018. K výstavě vychází v nakladatelství ARGO stejnojmenný katalog.

 

Na počátku třicátých let se Emil Filla stal jediným zástupcem původní generace Osmy a Skupiny výtvarných umělců, který neochvějně prosazoval moderní umění a podporoval projevy mnoha autorů, kteří byli o generaci mladší a vyjadřovali se odlišně než on sám. Podstatně pomohl skupině mladých malířů, sochařů, básníků a teoretiků, jejíž mnozí představitelé prošli původně Devětsilem, avšak od začátku třicátých let neměli žádné pevnější skupinové či organizační zastřešení. Řada z nich získala díky němu členství ve Svazu výtvarných umělců Mánes, v němž si Filla čím dál více upevňoval své rozhodující postavení a na jehož výstavní a publikační chod měl podstatný vliv. Filla rychle rozpoznal, že v surrealismu se vyskytl silný umělecký proud, jenž nemusel stát mimo dosavadní moderní umění, vůči němuž se surrealisté vymezovali, ale že surrealismus může být přímo jeho součástí.

 

Od začátku třicátých let se přátelil jednak s hlavními představiteli Skupiny surrealistů v ČSR, ustavené v roce 1934 Vítězslavem Nezvalem, Jindřichem Štyrským, Toyen, Vincencem Makovským, Bohuslavem Broukem, Konstantinem Bieblem a následně i Karlem Teigem, jednak s autory, kteří se buď k surrealismu hlásili, nebo využívali prvky jeho poetiky, jako Aloisem Wachsmanem, Františkem Janouškem, Vladimírem Sychrou či Františkem Muzikou. Díky Fillovi vzal S. V. U. Mánes Skupinu surrealistů pod svá křídla: propůjčil jí velký sál k její prvé výstavě v lednu 1935, umožnil jí zveřejňovat příspěvky ve Volných směrech a vydávat práce surrealistických autorů v knižnici Mánesa. Na oplátku si jej surrealisté vzali jako svého předchůdce v radikálním úsilí prosazení moderního umění, obdobně jako to učinili pařížští surrealisté s Picassem. Filla prošel během třicátých let prudkým vývojem, na nějž surrealistická poetika zapůsobila, avšak zůstával vně intuitivního surrealismu a konkrétní iracionality. Zásluhou surrealismu uvolnil svou představivost, zbavil se pozůstatků syntetického a lyrického kubismu, vyostřil i zneklidnil svůj výraz a dospěl k zájmu o antickou mytologii. K výstavě vychází katalog v nakladatelství ARGO.

 

JITKA SVOBODOVÁ

venku a uvnitř

25. listopadu 2017 – 11. března 2018

Celoživotní tvorbu Jitky Svobodové by bylo možné charakterizovat několika pojmy – kresba, předmět, senzibilita, oproštěnost, koncentrovanost, čas… Autorka se od první poloviny sedmdesátých let věnuje se kresbě; skrze toto médium se v plošných i prostorových realizacích dotkla základních otázek souvisejících jak se samotným tvořením, tak s procesem poznání.

Na počátku každé kresby je soustředěné pozorování. A to jak toho nejmenšího detailu, tak i uvědomění si, které všechny vnější charakteristiky předmětu nebo jevu je možné pominout. Pro toto zkoumání Jitka Svobodová zvolila zdánlivě nejjednodušší motivy z okolního světa, nicméně kresby židlí či stolů nejsou kresbami skutečných židlí nebo stolů, nejsou přepisem reality. Jsou esencí předmětu, vznikly spojením jeho vnějšího a vnitřního jsoucna, odkazují k jejich podstatě.

Autorka pracuje v sériích či tematických řadách, v nichž se soustavně zamýšlí nad vztahem detailu a celku, prostorovostí a plošností předmětu, s jeho zjevováním se a mizením. Používá minimální výrazové prostředky, výsledné kresby působí zklidněně, úsporně, přestože samotné kresebné gesto má silnou vnitřní dynamiku. Variantní možností kresby jsou i prostorové realizace, tedy prostorová kresba – drátěné objekty akcentující vztah věci k okolnímu prostoru. Jitka Svobodová se nikdy nerozešla s přímou vazbou na téma; konkrétní předmět a obsah, jakkoli přeměněné, jsou stále přítomné.

Výstava posledních prací Jitky Svobodové v Museu Kampa shrnuje všechny důležité přístupy její dosavadní tvorby a ukazuje východiska směrem k té budoucí. Série Záclon vznikla dlouhodobým díváním se na pruhované záclony v pokoji jejího bytu, na to, jak reagují na světlo, na vítr, na své okolí. Další skupinu vystavených prací tvoří Stoly. Už před časem se autorka rozešla s klasickou perspektivou jako s omezující přítěží, základní tvar stolů je budovaný v ploše a vztahován k vlastnímu prostoru obrazu. Novým prvkem v její kreslířské tvorbě je prolnutí prostorových a plošných kreseb. Jednotlivé elementy v sérii Obydlí (2014) jsou tvořeny ohýbaným drátem. Drát neumožňuje lehkost rukou vedené tužkové linky, nicméně jeho hmotnost a jakási hrubost je další možná cesta za vyjádřením apriorní podstaty tvaru předmětu. Novou formu vstupu fyzického předmětu do prostoru kresby představují i nitě a špendlíky v Židli (2017).

Jitka Svobodová začínala jako malířka abstrahujících krajin a přírodních živlů. Po roce 1972 tuto cestu opustila a soustředila se hlavně na zobrazení předmětu. Přesto se velkým obloukem v posledních letech k přírodě vrací. Stromy (2015) i Stromy a mraky (2015) představují krásnou, jak tematickou, tak formální syntézu její práce.

Helena Musilová
Kurátorka výstavy

 

František Kupka a umělecká skupina v Puteaux

9. 9. 2017 – 9. 1. 2018

Tento výstavní a publikační projekt představuje, vůbec poprvé v České republice, uměleckou skupinu, respektive volné uskupení umělců, kteří se postupně usazovali na pařížském předměstí Puteaux a významně zasáhli do vývoje moderního umění vytvořením jakési druhé, nepicassovsko-braqueovké cesty, dávající velký význam barvě a zákonitostem vycházejícím z univerzálních principů přítomných v přírodě a univerzu vůbec.

 

Počátky spolupráce skupiny z Puteaux, dané zejména diskuzemi a společnými setkáváními, spadají k roku 1911 do ateliéru J. Villona, kde se scházeli A. Gleizes, F. Picabia, La Fresnaye, F. Léger, J. Metzinger, F. Kupka a též básník G. Apollinaire ad. Ke směru se přidali i M. a R. Duchampovi, D. Rivera aj. Jednotliví autoři nebyli nijak dogmaticky závislí na jednom určitém směru, spíše různě přetvářeli a modifikovali tehdy se rodící principy moderního umění: orfismus (R. Delaunay), futurismus a kubofuturismus (D. Burljuk), rajonismus (M. Larionov); řada členů skupiny z Puteaux vytvořila sdružení Section ďOr (Zlatý řez) – s nimi vystavoval nakonec i František Kupka, ačkoliv není uveden na oficiálním plakátu k výstavě.

 

Připravovaná výstava, jejíž autorkou je Brigitte Leal (conservateur du patrimoine, Musée National d´Art Moderne Paris – Centre Pompidou), skvělá znalkyně umění rané moderny, která mj. připravila zásadní výstavu věnovanou celoživotnímu dílu George Braqua v Grand Palais v roce 2014, představí naznačený myšlenkový pohyb a usilovné hledání možných cest, jakož i jejich obhajobu před světem i před ostatními umělci, jakož i vzájemné se posilování a ujišťování o nastoupené cestě. Právě pro Kupku, o generaci starším než byli ostatní sousedé z Puteaux, byla tato komunita naprosto zásadní ve smyslu impulzu nenechat se nijak svazovat konvencemi a soustředit se zcela na práci na svém výtvarném vyjádření.

 

Výstava představí asi 30 děl od autorů jako Marcel Duchamp, Albert Gleizes, Franz Léger, Joan Metzinger, František Kupka a dalších, Raymond Duchamp-Villon aj., práce budou zapůjčeny jak z Musée National d´Art Moderne Paris – Centre Pompidou, tak ze soukromých sbírek

 



Hlavní navigace: