Aktuální výstavy

František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders

Obrázek

28. února 2015 – 12. dubna 2015

Museum Kampa připravilo dlouho očekávanou výstavu Františka Kupky ze sbírky Lilly Lonngren Anders, kterou Meda Mládková zakoupila na sklonku roku 2011 a za velkého zájmu médií a veřejnosti přivezla do Čech na začátku roku 2012. Komparativní výstava sbírek Jana a Medy Mládkových a sbírky Lilly Lonngren Anders, na které budou vystavené kresby, oleje a dokumentace Františka Kupky, poukazuje na to, jak důležitou akvizici sbírka pro doplnění a rozšíření sbírky vytvořenou manželi Mládkových představuje.

Museum Kampa připravilo dlouho očekávanou výstavu, představující část kolekcí sběratelských osobností dvou dam, které sdílely podobný zájem o dílo průkopníka abstraktního umění, Františka Kupky. Příběh americké kunsthistoričky Lilli Lonngrenn Anders je v mnohém podobný příběhu Medy Mládkové. Obě navštěvovaly Kupku ke konci jeho života a obě se staly sběratelkami jeho díla. V Museum of Modern Art, kde Lilli Lonngren pracovala jako odborná asistentka, se setkala s Alfredem H. Barrem Jr., tehdejším ředitelem instituce, a v rozhovoru zjistila, že spolu sdílí zájem o Františka Kupku. Barr vyslovil domněnku, že je Kupka možná úplně prvním abstraktním malířem na světě, a přání, aby se Lilli Lonngren  prozkoumání tohoto tématu chopila. 

I díky Barrově pomoci se Lilli Lonngren podařilo obhájit téma disertační práce o Františku Kupkovi a získat Fulbrightovo stipendium, které jí umožnilo jet do Paříže studovat dílo tohoto tehdy napůl zapomenutého malíře. Lilli Lonngren se zajímala výhradně o přerod Kupkovy figurativní tvorby do abstraktní roviny a o kroky a myšlenky, které tomuto zlomu v jeho tvorbě předcházely. Sám Alfred Barr Jr. Kupku spolu s Lonngren v Paříži navštívil a zakoupil od něj řadu prací pro Museum of Modern Art v New Yorku. Tou dobou bylo Lilli Lonngren dvacet sedm let. 

Meda Mládková se v minulosti již několikrát pokusila kolekci Lilli Lonngren odkoupit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Po dlouhém čekání se obě dámy nakonec přeci jen v roce 2011 setkaly a došlo k zakoupení 44 položek ze sbírky Lilli Lonngren pro Museum Kampa. 

Museum Kampa získalo mimo jiné zásadní olej Kupkovy nevlastní dcery Andrée z roku 1906, ve kterém se již zračí Kupkův zájem o motivy, jež budou později rozvedeny v jeho nefigurativní tvorbě.

Součástí sbírky Lilli Lonngren Anders jsou také dvě biomorfní kompozice, provedené technikou kvaše a akvarelu z roku 1910, které jsou svým pojetím příbuzné rozměrnému oleji (studie k obrazu) Román Růžové ze sbírky Jana a Medy Mládkových. Další důležitou součástí nákupu bylo množství kreseb, které svým vznikem předchází slavným abstraktním obrazům. Mezi další artefakty patří návrhy společenských šatů pro Marii Bruhn, dánskou módní návrhářku, s níž Kupka udržoval vztah ve Vídni, či jeho školní průkaz ze studií a osobní korespondence.

Museum Kampa představí výstavou František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders komparaci děl ze sbírky Jana a Medy Mládkových a sbírky Lilli Lonngren Anders. Výstavě bude věnován komorní prostor druhého patra Schulzova křídla Sovových mlýnů. Budou zde k vidění obzvláště práce na papíře. Jednou z nejdůležitějších vazeb, které zde budou nastíněny, jsou abstraktní kresby Františka Kupky ze sbírky Lilli Lonngren, které vznikaly kolem roku 1910 a na nichž je možné vidět Kupkovo postupné oprošťování se od předmětného světa. Tyto kresby vhodně doplňují sbírku Jana a Medy Mládkových, kde jsou mnohé z těchto motivů rozvedeny ve studiích. Součástí kolekce Lilli Lonngren je také kresba, která předchází slavnému obrazu Amorfa, teplá chromatika z roku 1912, který byl vystaven na Pařížském podzimním salonu spolu s Amorfou, dvoubarevnou fugou, jako první abstraktní obrazy vůbec.

Dalším faktorem, který činí tyto kresby zvláště půvabnými, jsou Kupkovy ručně vpisované poznámky, které jsme pro výstavu nechali přeložit. Návštěvníci si tak budou moci přečíst Kupkovy útržkovité spontánní myšlenky o formě, tvorbě, barvě nebo uměleckých tendencích, které byly v té době aktuální. 

Museum Kampa otevírá výstavou František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders sérii drobných výstavních projektů, zaměřených na určité aspekty Kupkovy tvorby. Příznivci Kupkova díla se tak mají v budoucnu na co těšit.

text: Klára Burianová

Jiří Hilmar: Adagio

Obrázek

14. února 2015 – 17. května 2015

Museum Kampa zahajuje výstavní program roku 2015 retrospektivní výstavou sochaře, malíře a grafika Jiřího Hilmara, výrazného představitele české geometrické abstrakce a op-artu.

Základem výstavy v Museu Kampa jsou kinetické objekty a papírové reliéfy z konce šedesátých let a kresby a monochromní reliéfy z vrstveného pauzovacího papíru z let sedmdesátých. U příležitosti výstavy vydává Museum Kampa doprovodný katalog, jehož autorkou je kurátorka výstavy Ilona Víchová.

Výstava Jiřího Hilmara (*1937) v Museu Kampa se zaměřuje na umělcovu tvorbu v období šedesátých až osmdesátých let. Styčným bodem je rok 1967, kdy se uskutečnila první umělcova samostatná výstava v pražské Galerii Fronta, která představila první Hilmarovy kinetické objekty a papírové reliéfy.

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Lidská existence pro něj není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje součást vyššího celku – přírody. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací, společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí.

V době založení Klubu konkretistů v roce 1967 se Jiří Hilmar soustředil na téma pohybu, reálného i optického, který sledoval v kinetických objektech a optických papírových reliéfech. Vedle mechanických „strojků“ zaměřených čistě na možnosti strojového pohybu existovaly i objekty pracující se světelným zdrojem, které po uvedení do chodu utvářely efekty proměňujících se stínů. Na optických jevech jsou založeny taktéž zmíněné papírové reliéfy. Vytvořeny jsou z prolamovaného a prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu. Pro jejich „čtení“ umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. Kinetika objektů-strojků zde byla nahrazena reálným pohybem diváka a vizuálními ději vznikajícími v ploše díla.

V průběhu sedmdesátých let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, jako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit. Postupně dospíval k stále svobodnějšímu narušování a změkčování pravoúhlého řádu. Vznikl okruh reliéfů tvořený dvěma systémy vertikálních šňůr, z nichž jedna vrstva je pevně fixována k podkladu a druhá přes ně volně visí v dalším prostorovém plánu. Statické dílo, které může rozpohybovat průvan procházející osoby, v sobě ukrývá latentní pohyb. Paralelně začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru, který umělec fixoval na plátno a desku. Jako se usazují vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrýval Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy jsou dalším stupněm vzájemného dialogu mezi výtvarným dílem a jeho pozorovatelem. Přímý vztah optického reliéfu a diváka založený na vyvolání výše popsaných jevů je zde vystřídán psychologickou situací, kdy je pozorovatel přiváděn do stavu ztišení a maximální koncentrace.

Od poloviny sedmdesátých let se Hilmar stále intenzivněji soustředí na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace. Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří, kam se Hilmar v roce 1974 přesunul z panenské přírody v Inningu am Ammersee nedaleko Mnichova, autora utvrdila o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou, o nutnosti nalézt jejich porušenou sounáležitost a harmonii. V tom kontextu začaly vznikat Hilmarovy dřevěné objekty. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu umělec opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku. K rozštípnutému špalku dosazuje chybějící polovinu a celek vyhlazuje do tvaru plodu. Dekonstrukce se mění v konstrukci, princip lidské síly (tvorby) se prolne s principem síly přírody (růstu).

text: Ilona Víchová

DOPROVODNÝ PROGRAM:

21. dubna 2015 - Prohlídka s kurátorkou výstavy I. Víchovou;
od 18.30 hodin.

„SPISOLÍŘ“ JAROSLAV SERPAN: MEZI UMĚNÍM A VĚDOU

Obrázek

19. února 2015 – 12. dubna 2015

Výtvarná díla Jaroslava Serpana zdobí prestižní světové galerie. Ve svém rodném Česku je však téměř neznámý. Retrospektivní výstava „Mezi uměním a vědou“, která se uskuteční od 19. února do 12. dubna 2015 v pražském Museu Kampa, u nás poprvé v takové šíři představí tohoto vpravdě renesančního tvůrce. 

Nad výstavou převzal záštitu francouzský velvyslanec v České republice Jeho Excelence Jean-Pierre Asvazadourian.

Slavnostní vernisáže se osobně zúčastní dcera malíře paní Katia Vinot Sossountzov.  

Jaroslav Serpan náleží k zakladatelům poválečné abstrakce a postmoderny. Sám sebe nazýval „spisolířem“, protože v rámci své tvorby co do důležitosti nerozlišoval mezi malbami a texty. Pro názvy svých obrazů, v nichž se mistrně prolínají barvy, principy řádu a chaosu, používal vlastní smyšlený jazyk. V rámci výstavy MEZI UMĚNÍM A VĚDOU bude uvedena téměř stovka jeho děl, většinou velmi rozměrných. 

„Jaroslav Serpan svojí originalitou a unikátností oslovuje milovníky umění na celém světě. Díky této výstavě ho konečně poznají i Češi,“ uvádí Jiří Pospíšil, člen správní rady Musea Kampa.

Jaroslav Serpan byl především úspěšný malíř, ale rovněž básník, spisovatel, kritik a uznávaný vědec. Jeho život provázely neustálé zvraty. 

„Narodil se v roce 1922 v Karlštejně lékařům, kteří sem v roce 1917 emigrovali z carského Ruska. O tři roky později přesídlili do Francie, protože tam však neuznávali ruské lékařské tituly, byla rodina odsunuta do kolonií do Dahome, kde jeho otec spolupracoval s Albertem Schweitzerem,“ upřesňuje organizátor výstavy David Železný ze společnosti BEAUX ARTS. 

Po návratu do Paříže Jaroslav Serpan vystudoval matematiku a biologii na Sorbonně, kde posléze působil jako profesor. Původní jméno Sossountzov si změnil na Serpan, a to podle hada, jehož coby student náhodně chytil ve školní zahradě; pod tímto jménem se i proslavil. Přestože se celý život považoval za českého rodáka, naposledy do původní vlasti zavítal v roce 1947, kdy se jeho díla představila v rámci pražské verze výstavy „Surréalisme en 1947: Exposition internationale du surréalisme“.  

„Kariéru v oblasti výtvarného umění Jaroslav Serpan zahájil na konci 40. let minulého století, kdy se krátce věnoval surrealismu. Od tohoto směru se poté odklonil a spolu s teoretikem umění Michelem Tapié a dalšími umělci, například Georgesem Mathieu, Antoni Tapiesem, Jacksonem Pollockem či Hansem Hartungem, se vydal novou cestou,“ objasňuje kurátorka výstavy Jitka Šosová. 

Jejich dílo se stalo základem pro celou poválečnou abstrakci a postmodernu. Informel, který vznikl právě ve Francii, si kladl za cíl bořit koncepty tradičního umění i kompozice a upřednostňoval spontánnost, iracionalitu a svobodu. „V 60. letech byl Jaroslav Serpan již celosvětově proslulý, uspořádal desítky samostatných výstav a prezentoval se i se svými kolegy. Jeho tvorba se neustále vyvíjela, kladl větší důraz na barvy, především na červenou, a zaměřoval se na zkoumání výtvarných možností struktur,“ dodává Jitka Šosová. 

V roce 1970 zcela změnil svůj styl, informelní abstrakci opustil a začal tvořit ve stylu osobitého popartu. Jde o poměrně velká plátna, na nichž se prolínají fragmenty okolního světa s geometrickými tvary. Jeho tvorbu předčasně ukončila dramatická událost, kdy v roce 1976 při každoroční dovolené v Pyrenejích zmizel. Jeho ostatky byly objeveny až po mnoha letech a jako příčina smrti bylo stanoveno, že se zřítil ze skály.

Ačkoli je Jaroslav Serpan světově uznávaný a jeho díla se prodávají na aukcích po celém světě, v Česku se tak rozsáhlá přehlídka jeho celoživotní tvorby představuje vůbec poprvé. „Základ této reprezentativní expozice tvoří soukromá sbírka, kterou v loňském roce zakoupil český sběratel ze Serpanovy pozůstalosti, a další díla zapůjčili rovněž čeští sběratelé,“ shrnuje David Železný. 

Díla Jaroslava Serpana jsou zastoupena v nejprestižnějších světových galeriích. Za všechny připomeňme Museum of Modern Art (MoMA) a Guggenheim Museum v New York, Centre Pompidou v Paříži, Israel Musem v Jeruzalémě; z evropských sbírek pak Ludwig Museum v Kolíně nad Rýnem či vídeňský MuMoK (Museum Moderner Kunst). 



Hlavní navigace: