Aktuální výstavy

Boštík, Kolář, Moucha, Zeithamml

Bostik

20. září 2016 – 15. ledna 2017

Malíř – mistr papíru a slova – malíř – sochař – výtvarníci odlišné generace, zaměření, zkušeností i tvorby. Nicméně přesto je jejich společná výstava více než logická.

Kolektivních programů, manifestů, radikálních vystoupení zažil umělecký svět ve 20. století celou řadu (a určitě bude zažívat i v dalších stoletích), zazářily, zanikly a objevily se nové. Ovšem někde pod tím existuje daleko silnější pojítko, jedinečná spřízněnost, přátelství, jež pozoruhodným způsobem dokážou procházet časem, prostorem i uměleckými postoji a která jsou pro historii umění (pochopitelně i pro historii vůbec) neméně podstatná, stejně jako hmotné artefakty a „tvrdá“ data. V současné době probíhá intenzivní snaha zmapovat tyto neformální vztahy, od velkých systémů, jako byl varšavský NET (propojující avantgardní umělce z celého východního bloku), fungující od roku 1972, či rozsáhlé aktivity brněnského teoretika, experimentálního básníka a sběratele Jiřího Valocha až po osobní vazby, které umožnily uskutečnit zdánlivě nereálné nápady nebo – a což je stejně podstatné – udržet otevřenou mysl i v nelehkých časech. Pro Museum Kampa jsou tato témata obzvláště důležitá, zakladatelka této instituce Meda Mládková jako sběratelka a mecenáška navštěvovala, sbírala a podporovala středoevropské umělce – její podpora byla důležitá zároveň osobním zájmem a přátelstvím, v době tzv. normalizace leckdy důležitějším než finanční stránka.

 

Impulzem k uspořádání výstavy čtveřice dnes uznávaných autorů evropského umění 20. a 21. století bylo vyprávění Miloslava Mouchy o tom, jak u něho v osmdesátých letech bydlíval během svých pobytů ve Francii Václav Boštík, jak pracoval v jeho pařížském ateliéru a setkával se s dalšími přáteli. Nejenže to upozornilo na téměř neznámou kapitolu života dnes legendárního umělce, ale obecněji to ukázalo na už zmiňované sítě a vztahy, které se i u tak silných výtvarných individuí navzájem podepsaly na vlastní tvorbě.

V roce 1968 zůstal Miloslav Moucha (1942) ve Francii – radikální ukončení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy neslibovalo příliš šťastnou budoucnost. Za deset let se mu podařilo se z téměř neznámého Čecha vypracovat mezi uznávané malíře, působit jako profesor École des Beaux-Art v Besançonu, iniciovat založení malé galerie, mimo jiné prezentující další Čechy, kteří se rozhodli zůstat za hranicemi Československa. Právě do Besançonu získal pozvání pro Václava Boštíka (1913–2005), který v roce 1979 opravdu přijel – a tím začíná série Boštíkových francouzských pobytů a výstav. Boštíkovi bylo umožněno občas pobývat na Západě, v Jugoslávii měl provdané dcery, a odtud bylo přece jenom možné snadněji vycestovat bez postihů nebo častých kompromisů, které výjezdní doložka do „kapitalistických“ zemí představovala. Mouchův ateliér byl zároveň místem setkání dalších Čechů – Jiřího Koláře (1914–2002), žijícího v Paříži od roku 1980, nebo Jindřicha Zeithammla (1949), který pravidelně přijížděl z Düsseldorfu, kde se po emigraci v roce 1972 usadil.

 

Všechny čtyři přátele spojovalo – i když v různých formách a provedeních – intenzivní hledání určitých vnitřních principů, které ovlivňují krajinu, vesmír, prostě způsob chápání přírody i všehomíra. V jejich dílech se objevují základní geometrické tvary, pomocí nichž jsou budovány zdánlivě jednoduchá, ale obsahově velmi silná díla – jakkoli to může znít jako protimluv, označení metafyzická geometrie může být klíčem k chápání jejich díla. Geometrie jako hledání univerzálního řádu, metafyzika jako snaha ztvárnit nehmotné či duchovní jsoucno.

 

Výstava představuje práce vzniklé v osmdesátých letech, tedy z období jejich setkávání. Cílem expozice však není hledání vnějškových podobností nebo odlišností či inspiračních zdrojů, neboť mnohem podstatnější pro nás je poukázat na jejich obdobný způsob vidění světa vyvěrající ze vzájemně blízkých filozofických východisek.

7+1 Mistři českého skla

31. 5. – 28. 9. 2016

Výstava sedmi, respektive osmi mistrů českého skla koncepcí navazuje na výstavní projekt z roku 1983, kterou uskutečnila Meda Mládková v American Craft Museu v New Yorku (dnešní MAD − Museum of Arts and Design). Tehdy byli prezentováni Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová, René Roubíček, Věra Lišková, Jiří Harcuba, Václav Cigler a Vladimír Kopecký. Tedy plejáda nejvýraznějších osobností, které zásadním způsobem přispěly k emancipaci skla jako výsostného materiálu volné umělecké tvorby. Tuto newyorskou přehlídku mnozí pokládají za přelomový počin, který přiblížil aktuální českou sklářskou scénu americkému publiku a přispěl k jejímu fenomenálnímu úspěchu v USA. Výstava v Museu Kampa tyto umělce znovu připomene a zároveň bude poctou vloni zesnulé Miluši Roubíčkové. Základ tvoří exponáty ze sbírkového fondu Musea Kampa. Dílům každého umělce je poskytnut samostatný prostor, v němž mohou vyniknout jejich specifika a originalita. Výstava vzniká v odborné spolupráci s pražským Uměleckoprůmyslovým museem, kurátorem je Milan Hlaveš, architektem Jiří Novotný, grafičkou Martina Donátová.

 

Jiří Bielicki: Vznášení;tvorba z 60.-90. let

21. 5. – prodlouženo do 8. 10. 2016!

Malíř, grafik a tvůrce objektů Jiří Bielecki patřil k výrazným představitelům generace, která vstoupila na výtvarnou scénu v počátcích šedesátých let reduktivně orientovanou tvorbou. Byl jedním z prvních členů Klubu konkretistů, v jehož rámci představoval citlivý protipól vůči přísné geometrické formě a čistě racionálnímu strukturování plochy a prostoru. Přes svoji specifickou a originální polohu však Bieleckého dílo zůstává dodnes neprávem opomínáno, Nejen z tohoto důvodu Museum Kampa jeho tvorbu připomíná.

Výstava v Museu Kampa se zaměřuje na Bieleckého tvůrčí období od šedesátých let po závěrečné práce, s důrazem na tvorbu druhé poloviny šedesátých a počátků sedmdesátých let. Tuto oblast reprezentují záznamy kouřem na podkladové ploše – tzv. kouřovky, jakož i prostorové objekty – tzv. gravitabily. Jedná se o subtilní objemové formy z prořezávaných barevných fólií zavěšené do prostoru, které umělec označoval poetickými názvy – Vznášení, Snoubení, Seskupení, nebo jen Zelený gravitabil. Bielecki v nich zhodnotil dobový zájem o využití plastických hmot a umělých materiálů a svůj zcela osobitý přístup k otázkám prostoru, pohybu, struktury a světla, tedy otázkám, které byly nosné nejen pro tvorbu dalších členů Klubu konkretistů, ale také pro představitele evropských uměleckých uskupení – skupiny GRAV ve Francii, Zero v Německu a Nul v Nizozemsku.

Bieleckého dílo sledovali výrazní teoretici umění. K nejdůležitějším patřili Arsén Pohribný, Zdeněk Felix a Jiří Valoch. Právě Pohribný je autorem textu k první Bieleckého samostatné výstavě, která se uskutečnila v roce 1969 v Galerii bratří Čapků na pražských Vinohradech a představila aktuální Bieleckého tvorbu. Následná doba normalizace a komunismu postupně likvidovala možnosti prezentace neoficiálního umění a ochromovala tvůrčí energii. V té době Bielecki dospíval k obrazům a kolážím, jejichž plocha byla utvářena několika geometrickými poli a liniemi. Reálný prostor gravitabilů nahradil prostor optický, budovaný v ploše obrazu. Po sametové revoluci umělec pokračoval v zájmu o principy geometrické abstrakce a rozvíjel je v nové společenské situaci. Jeho výtvarné úsilí zhodnotilo několik samostatných výstav. Nejrozsáhlejší, jež zároveň byla jedinou obsáhlou retrospektivou konanou za umělcova života, proběhla v roce 1994 v prostorách Domu umění Galerie výtvarného umění v Ostravě pod kurátorstvím Viléma Jůzy.

Jako řada výtvarných osobností působících v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu tvořil Jiří Bielecki velkou část života bez možnosti veřejné prezentace. Pracoval stranou hlavních výtvarných center, na Havířovsku, kde svoji energii dělil mezi práci propagačního grafika a volnou uměleckou tvorbu. Tvořil sám, v jakési klauzuře, která mu však paradoxně poskytovala svobodný prostor k vnitřní koncentraci a originálním výtvarným úvahám. Tak vzniklo citlivé a soustředěné dílo formované v souladu s tehdy aktuálními směry i tendencemi (op-artem, kinetismem, konkrétním uměním a minimalismem) a s přesahem do dalších oborů (konstruktérství, užitého umění a architektury), které si bezpochyby zasluhuje místo po boku nejvýraznějších projevů našeho poválečného umění.

kurátorka výstavy: Ilona Víchová



Hlavní navigace: