Aktuální výstavy

František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders

Obrázek

28. února 2015 – 14. června 2015

Museum Kampa připravilo dlouho očekávanou výstavu Františka Kupky ze sbírky Lilly Lonngren Anders, kterou Meda Mládková zakoupila na sklonku roku 2011 a za velkého zájmu médií a veřejnosti přivezla do Čech na začátku roku 2012. Komparativní výstava sbírek Jana a Medy Mládkových a sbírky Lilly Lonngren Anders, na které budou vystavené kresby, oleje a dokumentace Františka Kupky, poukazuje na to, jak důležitou akvizici sbírka pro doplnění a rozšíření sbírky vytvořenou manželi Mládkových představuje.

Museum Kampa připravilo dlouho očekávanou výstavu, představující část kolekcí sběratelských osobností dvou dam, které sdílely podobný zájem o dílo průkopníka abstraktního umění, Františka Kupky. Příběh americké kunsthistoričky Lilli Lonngrenn Anders je v mnohém podobný příběhu Medy Mládkové. Obě navštěvovaly Kupku ke konci jeho života a obě se staly sběratelkami jeho díla. V Museum of Modern Art, kde Lilli Lonngren pracovala jako odborná asistentka, se setkala s Alfredem H. Barrem Jr., tehdejším ředitelem instituce, a v rozhovoru zjistila, že spolu sdílí zájem o Františka Kupku. Barr vyslovil domněnku, že je Kupka možná úplně prvním abstraktním malířem na světě, a přání, aby se Lilli Lonngren  prozkoumání tohoto tématu chopila. 

I díky Barrově pomoci se Lilli Lonngren podařilo obhájit téma disertační práce o Františku Kupkovi a získat Fulbrightovo stipendium, které jí umožnilo jet do Paříže studovat dílo tohoto tehdy napůl zapomenutého malíře. Lilli Lonngren se zajímala výhradně o přerod Kupkovy figurativní tvorby do abstraktní roviny a o kroky a myšlenky, které tomuto zlomu v jeho tvorbě předcházely. Sám Alfred Barr Jr. Kupku spolu s Lonngren v Paříži navštívil a zakoupil od něj řadu prací pro Museum of Modern Art v New Yorku. Tou dobou bylo Lilli Lonngren dvacet sedm let. 

Meda Mládková se v minulosti již několikrát pokusila kolekci Lilli Lonngren odkoupit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Po dlouhém čekání se obě dámy nakonec přeci jen v roce 2011 setkaly a došlo k zakoupení 44 položek ze sbírky Lilli Lonngren pro Museum Kampa. 

Museum Kampa získalo mimo jiné zásadní olej Kupkovy nevlastní dcery Andrée z roku 1906, ve kterém se již zračí Kupkův zájem o motivy, jež budou později rozvedeny v jeho nefigurativní tvorbě.

Součástí sbírky Lilli Lonngren Anders jsou také dvě biomorfní kompozice, provedené technikou kvaše a akvarelu z roku 1910, které jsou svým pojetím příbuzné rozměrnému oleji (studie k obrazu) Román Růžové ze sbírky Jana a Medy Mládkových. Další důležitou součástí nákupu bylo množství kreseb, které svým vznikem předchází slavným abstraktním obrazům. Mezi další artefakty patří návrhy společenských šatů pro Marii Bruhn, dánskou módní návrhářku, s níž Kupka udržoval vztah ve Vídni, či jeho školní průkaz ze studií a osobní korespondence.

Museum Kampa představí výstavou František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders komparaci děl ze sbírky Jana a Medy Mládkových a sbírky Lilli Lonngren Anders. Výstavě bude věnován komorní prostor druhého patra Schulzova křídla Sovových mlýnů. Budou zde k vidění obzvláště práce na papíře. Jednou z nejdůležitějších vazeb, které zde budou nastíněny, jsou abstraktní kresby Františka Kupky ze sbírky Lilli Lonngren, které vznikaly kolem roku 1910 a na nichž je možné vidět Kupkovo postupné oprošťování se od předmětného světa. Tyto kresby vhodně doplňují sbírku Jana a Medy Mládkových, kde jsou mnohé z těchto motivů rozvedeny ve studiích. Součástí kolekce Lilli Lonngren je také kresba, která předchází slavnému obrazu Amorfa, teplá chromatika z roku 1912, který byl vystaven na Pařížském podzimním salonu spolu s Amorfou, dvoubarevnou fugou, jako první abstraktní obrazy vůbec.

Dalším faktorem, který činí tyto kresby zvláště půvabnými, jsou Kupkovy ručně vpisované poznámky, které jsme pro výstavu nechali přeložit. Návštěvníci si tak budou moci přečíst Kupkovy útržkovité spontánní myšlenky o formě, tvorbě, barvě nebo uměleckých tendencích, které byly v té době aktuální. 

Museum Kampa otevírá výstavou František Kupka ze sbírky Lilli Lonngren Anders sérii drobných výstavních projektů, zaměřených na určité aspekty Kupkovy tvorby. Příznivci Kupkova díla se tak mají v budoucnu na co těšit.

text: Klára Burianová

Jiří Hilmar: Adagio

Obrázek

14. února 2015 – 17. května 2015

Museum Kampa zahajuje výstavní program roku 2015 retrospektivní výstavou sochaře, malíře a grafika Jiřího Hilmara, výrazného představitele české geometrické abstrakce a op-artu.

Základem výstavy v Museu Kampa jsou kinetické objekty a papírové reliéfy z konce šedesátých let a kresby a monochromní reliéfy z vrstveného pauzovacího papíru z let sedmdesátých. U příležitosti výstavy vydává Museum Kampa doprovodný katalog, jehož autorkou je kurátorka výstavy Ilona Víchová.

Výstava Jiřího Hilmara (*1937) v Museu Kampa se zaměřuje na umělcovu tvorbu v období šedesátých až osmdesátých let. Styčným bodem je rok 1967, kdy se uskutečnila první umělcova samostatná výstava v pražské Galerii Fronta, která představila první Hilmarovy kinetické objekty a papírové reliéfy.

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Lidská existence pro něj není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje součást vyššího celku – přírody. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací, společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda v mnohém rozcházejí.

V době založení Klubu konkretistů v roce 1967 se Jiří Hilmar soustředil na téma pohybu, reálného i optického, který sledoval v kinetických objektech a optických papírových reliéfech. Vedle mechanických „strojků“ zaměřených čistě na možnosti strojového pohybu existovaly i objekty pracující se světelným zdrojem, které po uvedení do chodu utvářely efekty proměňujících se stínů. Na optických jevech jsou založeny taktéž zmíněné papírové reliéfy. Vytvořeny jsou z prolamovaného a prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu. Pro jejich „čtení“ umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. Kinetika objektů-strojků zde byla nahrazena reálným pohybem diváka a vizuálními ději vznikajícími v ploše díla.

V průběhu sedmdesátých let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, jako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit. Postupně dospíval k stále svobodnějšímu narušování a změkčování pravoúhlého řádu. Vznikl okruh reliéfů tvořený dvěma systémy vertikálních šňůr, z nichž jedna vrstva je pevně fixována k podkladu a druhá přes ně volně visí v dalším prostorovém plánu. Statické dílo, které může rozpohybovat průvan procházející osoby, v sobě ukrývá latentní pohyb. Paralelně začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru, který umělec fixoval na plátno a desku. Jako se usazují vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrýval Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy jsou dalším stupněm vzájemného dialogu mezi výtvarným dílem a jeho pozorovatelem. Přímý vztah optického reliéfu a diváka založený na vyvolání výše popsaných jevů je zde vystřídán psychologickou situací, kdy je pozorovatel přiváděn do stavu ztišení a maximální koncentrace.

Od poloviny sedmdesátých let se Hilmar stále intenzivněji soustředí na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace. Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří, kam se Hilmar v roce 1974 přesunul z panenské přírody v Inningu am Ammersee nedaleko Mnichova, autora utvrdila o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou, o nutnosti nalézt jejich porušenou sounáležitost a harmonii. V tom kontextu začaly vznikat Hilmarovy dřevěné objekty. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu umělec opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku. K rozštípnutému špalku dosazuje chybějící polovinu a celek vyhlazuje do tvaru plodu. Dekonstrukce se mění v konstrukci, princip lidské síly (tvorby) se prolne s principem síly přírody (růstu).

text: Ilona Víchová

DOPROVODNÝ PROGRAM:

21. dubna 2015 - Prohlídka s kurátorkou výstavy I. Víchovou;
od 18.30 hodin.



Hlavní navigace: